Pes je štěstí, radost kus lásky, zarmoutí nás jen jednou v životě. A to tehdy když musí odejít mají velmi krátky život uživejme si každou chvíli s přítelem.
Život je prostě houpačka. Jednou nahoře, jindy dole, to známe všichni a můj příběh je přesně takový. Nechybí v něm obrovská láska, kdy jeden živý tvor miluje toho druhého víc, než sebe ...ano, je to psí láska.
Moje dcera Renata, zdědila po mně kladný vztah ke zvířatům. Není se co divit, že při jedné návštěvě známé, jsme neodolali a po dohodě s tátou, jsme si odvezli štěňátko plemene Čínský chocholatý pes. Byla to fenečka a dali jsme ji jméno Roxinka. Doma na ni čekala velká kámoška briardice Elza, ta byla však pro účely tehdy osmileté dcery moc velká a silná, to pětikilový čínánek odpovídal akorát.
Nejdříve jsem svoje zkušenosti dcerce předávala já, ale brzy začala docházet na cvičák. Renča se o svou svěřenkyni pečlivě starala, celou péči přebrala sama, stala se z nich super dvojice. Účastnily se různých závodů, neboť Roxy uměla spoustu komediálních cviků, a pilně se věnovaly sportu agility.
Nedá se zapomenout na den, kdy dcerka přijela celá šťastná a s diplomem. Vyhrály soutěž o nejkrásnějšího voříška, a to díky "Roxinčiné šulibečce". Jenže po čtyřech letech štěstí a radosti se houpačka zhoupla dolů. Roxi jsme nečekaně museli nechat odejit k duhovému mostu, bohužel ji byla zjištěna zákeřná nevyléčitelná nemoc, která rychle postoupila. To, jak těžce tuto situaci dcera nesla, snad nemusím psát. Rozhodli jsme, jejímu srdíčku ulevit, a spolu s ní hledali chovatelskou stanici, kde mají štěňátka. Měli jsme štěstí. Vybrali jsme si právě narozené štěňátko, a za dva měsíce si malou Marylin dovezli domů.
Dcerka pookřála, i když svoji malou kamarádku v srdíčku nosila stále, ale bolest byla menší. Ve svých dvanácti už byla zkušenější a okamžitě se pustila do výchovy malé Mary. A že jim to spolu šlo! Marylin se na Renku upnula od prvního okamžiku. Měli jsme s ní plno plánů. Sport, výstavy.
Krásně prospívala a měla úžasnou povahu. Výcvik a výchovu zvládala dcera perfektně, bylo až s podivem, kolik věcí se ten prcek stačil v krátké době naučit. A kolik radosti a štěstí nám dala. Zúčastnily jsme se výstavy, pro mě i Marylin to bylo poprvé. Zatím co já jsem zmatkovala a cítila nejistotu, štěně se pohybovalo v kruhu suverénně a s jistotou se neslo a předvedlo, jako by to dělalo odjakživa. Tehdy mě dal ten prcek lekci vystavování. Rozhodčí byla z jejího výstupu unesená.
V době, kdy měla chlupatice čtyři měsíce, s ní dcerka byla na psím táboře. Když jsme pro ni jeli, uviděla jsem tam dvě okouzlující štěňátka. Jedno mě chytlo za srdíčko, řekla jsem si ne, teď máme Mary a Elzu stačí.! Bohužel jsem tu černou krásku nemohla vystrnadit z mysli. Ani nevím, jestli tehdy jen z nudy, nebo úmyslně jsem najela na inzeráty. Ta malá chlupatá černoška tam byla, doufala jsem, že už bude zadaná, ale nebyla.
Ani nevím jak, se mi podařilo umluvit manžela a najednou byla u nás stejné plemeno jako Roxi a Mary. Dcera byla štěstím bez sebe, já také. Dnes už vím proč. Nutkání koupit Nikinku, bylo tak silné, sám osud nám ji postavil do cesty.
Aniž bychom to tušili, Mary byla smrtelně nemocná, v osmi měsících začala chřadnout. Bylo to den ze dne, nedalo se nic dělat. Malá rostla a sílila, ne tak její ledviny, šlo to rychle nedalo se vůbec nic dělat.
V den Renčiných narozenin, mě prosila ta moje statečná holčička. "Mami, prosím tě zavolej pana doktora, ať ji uspí, a už se netrápí. Tentokrát se dcera uzavřela do sebe, slyšela jsem ji, jak často pláče. Mary mi bylo líto a o dcerku jsem měla obavu, zvláde to ? Nedokázala jsem ji pomoci. Ještě dneska se mi svírá srdíčko, když si vzpomenu....
Uběhlo pár dní, slyším z pokoje dceřin hlásek "Nech mě Niki ....víš já bych tě ráda milovala, ale nemůžu, ty by jsi potom kvůli tomu umřela. Srdce se mi zastavilo svědomím, že to se honí v té malé hlavičce.
Tehdy jsme měly spolu dlouhý rozhovor, neudržely jsme se slzám ani jedna, ty k životu patří. Do náruče Renky tak vešla Nikinka. Navzdory osudu jsme se domluvily, že já se s Nikčou zúčastním několika výstav, a ona z ní udělá agilitačku.
A v ten okamžik se naše houpačka začala vznášet směrem nahoru. Dnes je dcerka dospělá, studuje v Brně a společnost ji dělá samozřejmě Nikinka, naše malé, černé štěstí a nejen ona. Ale o tom všem, už příště .
