Pohoda, klídek, vzpomínky, klíšťata a ztracený mobil

Snažím sa rozkliknúť a přiblížiť fotku v mojém oblíbeném časopisu. Tak to mám dost. Nejvyšší čas vyraziť negde do přírody.

Eště si dám kávu.  Gde je chyba? V hrnku mám enom vodu. Kafé nikde. Trochu ponorka, moje tělo stále stávkuje a páteř zlobí. Tak nemožu nic moc dělať.

Procházky sú faň. Pro mňa aj  chlupaté děcka. Dneskaj beru enom ty dvě malé „chocholky“. Občas ji říkám, že sú jak masařky, neodbytné.

 Nechápu, jak to poznajú. Dřív než neco povím.

 Enom si pomyslím, že by to šlo.

Obě vyskočí a začnú po mně lašovať, hubičkovať. Nikinka mi okamžitě dovleče hračku, jakože dík. Že ideme na rajz spolem.

Ty hračky používá aj při somrování, tak nám občas míček nebo plyšák skončí v taléřku.

Any, ač malá, vyskakuje neuvěřitelně vysoko. Skáče přede mnú jako gumový hopík.

 Niki má tuto techniku vychytanú, vyskočí do vzduchu, udělá otoč a zadníma nohama sa ode mňa odrazí. Takovú vrtulu. Občas si vyleze na jídelní stúl. Ví, že tam nesmí, a proto si ji všimnu a nezapomenu doma. Jak gdyby to šlo je zapomenúť. Dyť sú venku dřív jak já.

 Při nasazování obojku ví, že sa musí zklidnit v pohybu, tak aspoň nadšeně piští. Na schodoch dělajú takový kravál, jako by tam řádili paviáni. Eště že máme barák.

Vzpomínám na doby, gdy sem sa vyvalila do trávy. Poslúchala zpěv ptáčkú,  pozorovala mraky nad hlavú

Teď? Tož vúbec, už enom ta představa kolik klíšťat bych mohla lapnúť. Nevím, jestli su tak zblblá mediama, nebo věcéj opatrná.

V praxi to vypadá tak. Gumáky na haxny, na ruky náramky co odpuzujú hyd, klíšťata.  Ani tak si do trávy nelapnu, leda bych si vzala sebú krabicák. Šak on by možná ten hmyz odpudil takéj.

Eště než vyrazím, mrknu na net, estli nezmokneme. Čék úplně zapomene, že sú jednodušší zpúsoby. Třeba nasýsnúť z okna. A to je aj nejlepší.

Přes potok cérky přenesu.  Mám strach, aby z té vody neco nechytly.

Není to tak dávno, kdy sa tam čabraly  moje děcka. Tehdy tam bylo věcej vody. Udělaly si hráz. Tata jim ochotně pomáhal. Šak on tam také vyrostl.

Cérkám sa podařilo uloviť nekolik rakú. Nafotily sa a pustily zpátky. Malé černošky sa jim motaly kolem kotníkú. Občas sa ukázal aj pstruh.

Cerky našly na polovyschlé žbrni  vajíčka žab. Žabince. Kaluž už byla skoro vyschlá, gdyž sa rozhodly pro záchranu. Zatarasily kraj potoka, vajíčka  přenesly tam. Sklidily ovoce.

Pulci si neužívali mládí dlúho, nebo sa okolo vyskytla hladová užovka.

Ani nevím, gdy sem tyto menované zvířata viděla naposledy. A žabí řev je vzácný. To čovek potká spěšej želvu, která nekemu zdrhla.

Zavzpomínala sem a zapomněla, že venčím, čertice. Ty majú plno práce, čtú pesemesky. A hneď odepisujú.

Brknu mamce.

S mamkú prdolíme, probereme dúležité věci. V tom uhlédnu krásné  kvítko a chcu ji vybléjsknúť. Hrklo ve mně a říkám mamce.

 „Teď jsem sa  lekla, že sem ztratila mobil. Chcu fotit a hledám ho v kapse. Představ si jak su blbá.“

A mamča mi povídá. „Že tys ho zapomněla doma.“