Chcete zažít dobrodružství? Neni problém, stačí přidat se k nám zkušeným cestovatelkám.Trapasy v ceně. Jízda na černo. Valašské cérky, vás rády provedou nástrahami města. Značka: bez záruky.
Pozoruji ubíhající krajinu za oknem vlaku, svou jízdou ukolébává do klidu a pohody. Jedeme s dcerou Renatou do Olomouce. K lékaři, na kterého jsme dostaly doporučení, naplánovaly jsme si to jako výlet. Těším se na den strávený s dcerkou. Jenže, najednou výboj, jako elektrickým proudem, něco je blbě. Kamarádka mi připomínala kartičku zdravotní pojišťovny, „Dančo šak tu máš klid.“ Pro jistotu se ptám dcery. „Mamko nejsu malá, mám ju.“ Dano! Šak ty sis brala kartičku na poličce, kde ju nikdy nemíváš, že ty jsi sebrala Jarkovu“ napovídá druhé já. Hrabu v kapse bundy. „Bingo!“ Je Jardova. Otvírám peněženku, bude tam. Aha, není. Nemám tušení, kde by mohla být…
Renča zpozorovala, jak měním barvu. “Mamko, co ti je?“ Nemám kartičku pojištění, super. Potím se. Co budu dělat? Dva měsíce čekám na toto vyšetření. Úkoluji starší dceru, která je doma. „Najdi prosím budovu pojišťovny a spoj, kterým se tam dostaneme.“ Máme spoustu času, tak tam zajedeme na vyřízení nové, co už.
Na nádraží musím na toaletu, nervy pracují. Když chci opustit kabinku, lomcuju dveřmi, ne a ne se dostat ven. Už se vidím, jak lezu přes vrch kabinky, ten svůj zadek tam nedostanu. No jasně, zatímco já dveře rvu směrem ven, ony se otevírají dovnitř kabiny. S úlevou vycházím k umyvadlům, kde je už Renča. Zasyčí na mně. „Ani se neptám, kdo lomcoval těmi dveřmi." Tož co stane sa.
Nejsme žádné pasečanky, najdeme správný bus. Cesta ubíhá v klidu. Danča nám popsala místo cíle. A jsme tu. Zatímco Renda je venku, zběsile na mně mává, já zápasím se šňůrkou od bundy. Umělohmotný cvoček se mi zasekl mezi sedák a okno, tahám ze všech sil. Šmarja, jestli odjedu, už nikdy neuvidím moji dcerku, netrefím zpátky. Smýknu ze všech sil. Cvoček se rozlétl na všechny strany, jsem svobodná. Deru se ven tak tak, dveře se mi za patami zavírají. V pojišťovně proběhlo všechno hladce, dokonce i cesta na polikliniku. Až na jednu drobnost. Jsme ve skluzu a čekárna plná. Nejraději bych odpískala návštěvu obchoďáku, jenže Renča se tak těší.
Rychle! Zrovna nám jede tramvaj a deru se dovnitř, dveře se už zavíraly, pan řidič nám nadává, nedivím se. Hlavně že jedem. Hm, ne daleko než mi došlo, že sice jedem, ale jiným směrem. Ujeli jsme asi dvě stě metrů a byli na konečné. Trapas. Rychle opouštíme tramvaj honem zmizet. Po pár metrech jsme byly opět na zastávce. Tentokrát jedem správným směrem. Nakupování je pro mě nuda, zato dcera si to užívá…
Konečně jedem směr nádraží, hodinky ukazují, že náš spoj nemůžeme stihnout. Renča mi dodává optimismus. „Mami, bude mít zpoždění, když si pohneme, stiháme.“ Odmítám se hýbat, mám hlad, jsem unavená a otrávená. Renča letí vestibulem, mám na výběr? Nemám, musím za ní. Jezdící schody nemám ráda, točí se mi hlava. Renča po nich sbíhá dolů. Já udělám krok. Hlava se zprudka zatočí, balancuju, tašky v rukou kmitají, sem, tam. Lidé, kteří chtěli dolu nastoupit, se zastavili. Spadne ta baba, nebo ne, ty jo, ta ho má jak vidle. Nespadla, nohy se mi třesou, trochu jsem se bála, že poletím po čumáku.
Renča by to stihla, já už jenom vidím zadní světla vlaku. Neodváži se mi nic říct, když vidí, jak jsem zpachtovaná. To nevadí mami, půjdeme někde na jídlo, pití a kávu. Jenže v tom uviděla tabuli, jede nám to do Hranic na Moravě. Mamko jedem, velí, zase úprk…Vláček na peroně stojí, všichni v klidu nastupují, až na dvě vichřice, které málem smetou průvodčího, stojících ve dveřích. Využíváme prvního volného místa. Popadám dech a začínám se rozhlížet. „Reni, nejsme v první třídě? Je to tu nějaké moc nóbl.“ A to už u nás zastavuje slečna, ptá se, jestli je v sektoru C. Renča znalec ji odpovídá: „Ne já myslím, že normálně dvojka.“
Jedeme. Slečna si přivedla na pomoc průvodčího. Mám zlé tušení. Žádá nás o palubní lístek. Je nejhůř. Podáváme mu jízdenku a on se usmívá. „Máte, neplatnou jízdenku, jsme jiná přepravní společnost.“ Co jiného jsme mohly čekat, v tak zábavném dni? Zatím co já se potím, mám pocit viny, cítím se, jako bych vykradla banku. Moje dcerka je v klidu, mrká očima s úsměvem. Slyším ji říkat, že se moc omlouváme, spěchaly jsme a nedošlo nám, že toto je jiná společnost. „To se může stát, jenom vás požádám o přesednutí na jiné místo. Usadil nás jinde s tím, že přinese jízdenky. Byl milý. Mě pocit viny velkého prohřešku neopustil, a dcerka? „Mamko, užívej si jízdu, to je paráda dívej, kalíme 120.“ Stevard nám donesl palubní lístek se slovy, že když je to poprvé, tak ať to ani neplatíme. Šok, nečekala jsem to, že bude ještě tak milý.
Další spoj měl zpoždění, a to takové, že bylo jasné, že přípoj ve „valmezu“ nestihneme. Courák, všude měl zastávky. Zázrak, vláček na nás čekal, přeběhly jsme jenom peron, už byla tma. Vběhly jsme hned do protějších dveří, já se slovy: „Reni jsi si jista, že jedem do Vsetína?“ „Jo. jsem.“
Vlak pamatoval Masaryka, chyběly jen dřevěné lavice. Když se dal do pohybu. hrozný rachot a odněkud táhlo. Nestačilo, že jsme byly hladové, ještě zmrzneme. „Nepůjdeme do dalšího vagonu?“ navrhnu dcerce. „Ne mamko, to vydržíme je to kousek“ Průvodčí nakoukne do kupé a volá: „vystupuje někdo na Bystřičce? Nikdo, fajn, máme zpoždění, tak jen projedeme.“ Zavře dveře, a já povídám Renči „Co ti lidi v dalších vagonech?"
Konečně vystupujeme z kostitřasu. Pohled na vlak nás rozesmál tak, že přes slzy smíchu nevidím na oči. Ještě že jsme nešly do dalšího vagonu, žádný tam nebyl. Motoráček se dal do pohybu, a už vidíme koncová světla. Z rozhlasu se ozve hlášení, že na první kolej přijíždí vlak z Valašského Meziříčí. Ten, co právě odjel. Fakt vtipné, dneska už se ničemu nedivíme.
Konečně se usadíme do auta, které na nás poslušně čekalo, a ihned pouštíme topení. Představa, že auto začne hned topit, byla dost nesprávná, spíše vypadá, že nás zasype kostkami ledu. To by nám ještě chybělo. Takový krásný výlet to byl, tolik zážitků. Příště jedeme do Prahy.
