Pane, takový pytel jste ještě neměl

Tady to vypadá, jakoby nás vykradli. Koupelna prázdná, skříně vybílené. Ne ne,  jenom jsem si sbalila kufr do lázní. Žádná krádež.

„Dano, ty jedeš teď v zimě do lázní?“

„A proč ne mami?“

„Co tam, budeš dělat?“

„To mi pověz ty  mami,  já v lázních ještě nebyla. Docela se bojím. Nevím co mě, tam čeká.“

V den D, se mi dostalo vřelého přijetí od personálu i pana doktora. Na pokoji jsem se srazila se svojí spolubydlící. Velmi sympatická žena. Nabídla jsem tykání neboť se mi celá situace jevila, že jsem starší a patří se to.

Lenka se mi svěřila, že je „úča“ na gymnasiu.

„No nazdar to budu muset mluvit slušně a ne´ťápať tu svojú valaštinú.“

A beztak si ani pohárek nedá. Nesuď hned na první dojem.

Leničce vůbec moje řeč nevadila, naopak hezky jsme si sedly,  jak „skřidla na hrnec“.

Obě jsme dostaly lejstro s procedurami. Hezky barevně označené, abychom všechno našly. Po dvou dnech jsme byly profesionálky. Dokonce i já,  se svou špatnou orientací v prostoru, jsem to zvládla, troufla si navigovat lidi, kteří se ztratili.

Koupele byly nejoblíbenější disciplína. Nedá se zapomenout na výroky odposlechnuté z chodby.

„Paní do vany si musíte sundat boty, ponožky i hodinky. Ne neseďte, na špuntu. Ale na druhou stranu, jako doma.“

Že by pozůstatky dětství, kdy jsme se často mačkali ve vaně se sourozenci?

„Opravdu se dva do vany nevejdete, musíte jít do druhé kabinky, tam je další vana.

Bazén -  druhá moje oblíbená procedura. Skupinové cvičení. Krásně se mi uvolní klouby, svaly. A ještě když se povede hezký trenér. Je na co koukat jako bonus. Takže jsem si nevšimla,  babička vedle mne zmizela pod hladinou. Na vodě zůstala jen paruka. Cvičitel ji dal doporučení cvičit na schodech, když je tak drobná a neplavec.

Rozvrkočený, dědoušek se začal napařovat.

„Černovlasá blondýna, ty se mi libí. Paní já umím na jedno nadechnutí přeplavat celý bazén pod vodou. Chcete to vidět?“

 Na nic nečeká, nadechne se a plave. Já si opakuju zásady první pomoci a modlím se, aby ještě dneska vyplaval, bez cizí pomoci. Přežil. Já také.

Suchá uhličitá koupel. Nikdo tomu neřekne jinak než procedura „pytel“. Zalezla jsem do bílého pytle, ještě že není černý i tak mě to trochu deprimovalo. Sestřička mi ho přitáhla, u krku trošku zaškrtila a foukla hadici s plynem. Za chvíli byla z pytle vzducholoď.

Prý to hezky prokrví celé tělo. No,  já poprvé přemýšlela, jak to ten Copperfield dělá. Do té doby než jsem uslyšela sestřičku, jak přesvědčuje pacienta.

„Ničeho se nebojte, takový nafouknutý pytel jste ještě neměl.“ Humor a smích léčí,  o tom žádná.

Zvuk mobilu narušil oddechování s pytlů. „Pane, vy nevíte, že musíte mít vypnutý mobil? Podám vám ho aby, jste to udělal. Cože on si tady klidně telefonuje, dejte ho sem!“

Nevím teda, jak se dá ovládat telefon, když jste po krk v pytli. Ale někdo to dokáže.

Třetí týden už jsem, ovšem jen málem  prošla zavřenými dveřmi do jídelny. Ty totiž jediné se neotvírají samy. Jak lehce člověk zblbne.

Večer při kávičce v kavárně si k nám přisedli tři muži. Snažili se nás bavit. Byli výřeční a vtipní. Trochu se předháněli a předváděli, kde byli a co zažili. No dva z lepší společnosti. Prakticky nás nepustili ke slovu. Až mě i Lence bylo trošku nepříjemné, když pořád zdůrazňovali své kvality.

Ten nejtišší se ozval, jestli jsme viděly ve zprávách, jak utekl býček z jatek.

„ No já byl u toho, když ho hledali. Trochu jsem i bál.“

„No to se nedivím, je to velké nevypočitatelné zvíře navíc mohlo být zraněné a určitě ve stresu.“ Odpovídám a přidávám, že u nich celý život pracuji.

Všichni tři ke mně obrátili pozornost. Jako u býků?

Moc se mi odpovídat nechtělo, kdo by se chválil, že pracuje u dobytka. Navíc těmto podnikatelům, kteří všude byli.

„No jo no“ slyším se odpovídat.

A už se hrnou otázky na mou práci. To neměli dělat. Spustila jsem přednášku. Opustila mne stydlivost, zapomněla, že sedím v kavárně v „lepší společnosti“. Asi po půlhodině mi vyschlo v krku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Naskytla se mi podívaná. Čtyři školáčci, kteří upřeně pozorují svojí paní učitelku. Přišlo mi, že nedýchají.

„Tak to by stačilo, dám slovo zase někomu jinému.“

„Tak to bylo něco, teda. Zážitek tě poslouchat. Mám pocit, že tvoje práce je nejúžasnější ze všech.“ Vyhrkl Petr.

A Jirka dodal tak to budu mít co vyprávět vnučce,  ta mi neuvěří. Nikdy mě nenapadlo kolik, taková kráva nadojí.

Lenka mi později řekla, že sama byla mile překvapena mým přednesem.

„Dano, to se ti fakt povedlo, jak všichni hleděli. Byli potichu, úplně jsi je svým vyprávěním usadila.“

No a moje sebevědomí opět vzrostlo, takže jsem si neléčila jenom páteř, ale i svoji duši. 

Konec listopadu a muškáty tu kvetou, jak v létě.

Knihovnička v parku 

Ježci zvou k posezení

Šneka asi chladí první sníh

Park 

A koncert