Okrást vlastní sestru, to chce už hodně zvrácenou povahu. No nazdar, jsem kleptomanka. Ještě, že mi hned sestra odpustila.
Zvedám telefon, někdo po mně touží. Sestřin naléhavý hlas mi vrtá díru do hlavy. „Ségro pomoc, prosím dneska je očkování psů na dědině, a já nemám ogary naočkované. Dobře jedem. „Dano, ale včil, oni tam budů jen chvílu."
Teda valím. Couvání z garáže je obtížné, ale mám cvik. Jenže ten mi teď nebyl platný. Vrata garáže začne zavírat vítr a bum, přímo do zpětného zrcátka. V okamžiku je otočené úplně naopak, tak nějak divně, že to snad ani nejde. Pokouším se ho opravit. Ani se nehne. Není čas, jedu pro sestru, naberu ji při cestě směru našeho cíle. V hlavě jediná myšlenka. „To zas bude keců, poučování, se těším."
Sestřini kokří kluci naskočili do auta s nadšením. V hlubokém kufru za kouřovým sklem nebyli ani vidět. Spokojeně se uvelebili. To moje Bee v kufru provokativně stojí, aby všichni viděli, jak v autě trpí, nedá se přehlednout, má skoro čtyřicet kilo. Ta zůstává doma. Má štěstí, naočkovaná už je.
Očkování proběhlo bez komplikací, dokonce i kočička, kterou sestra přibrala do sítové tašky přežila. „Dančo, zastav mi u cesty, nezajížděj do ulice. Ogaři se aspoň cestou domů vyvenčí a přečtou si vzkazy." „Dobře.“ Reaguji, ale moc ji neposlouchám, neboť v hlavě mě straší zrcátko. Přemýšlím, jak to mužovi nejlíp podat. Když sestra i s kočkou opustí vůz, neztrácím čas a jedu domů. Ještě na mě kývne. Na dvoře ťukám do zrcátka, připravuji řeč. Že to už tak bylo, mi neuvěří. A lhát neumím.
Manželovi sdělím tu novinu a čekám bouři. „To nic nebude, neboj, mrknu na to." Překvapil. Vzápětí volá do otevřeného okna „Dano já nevím co s tím, jedu ke kolegovi. Má stejné auto, poradí." Fajn, ihned odjede. Opět telefon od sestry. Nestihnu říct nic, z telefonu rozhořčená sestra křičí „ Okamžitě mi vrať moje psy!“ Tobě přeskočilo, ségro či co?“ odpovídám. A kruci, dochází mi, že má na mysli svoje dva kokry, kteří právě odfrčeli s manželem. On nemá o černých pasažérech tušení. Ti dva broučci ušatí jsou v tom autě tak spokojení, že jsem na ně zapomněla. Hrozně jsem se lekla, co když se jim něco stane, manžel otevře kufr a oni utečou. V hlavě jedna děsivější myšlenka než druhá, obléval mě smrtelný pot.
To sestra si tu situaci užívala jinak, smála se do telefonu, v záchvatu smíchu nemůže ani mluvit. „Pokynula jsem ti, že jdu do kufru pro psy, a ty, frnk pryč. Skáču po cestě ruce nad hlavou i s chudinou kočkou." Musel na ni být hezký pohled, to zas jo. Škoda, že jsem o to přišla. Ještě na sestru houknu: "Proč jsi nevolala ihned?" No, mobil jsem neměla po ruce.
Manžel má telefon doma, klasika. Už je pryč dlouho, kde může být? Ještě že není vedro, ale i tak úplně panikařím. Co když se cestou stavil ke své sestře? Vytáčím číslo švagrové. Bingo, je tam! Hurááá, chce mi křičet. Švagrovou upozorňuju, „ Jani, ať Jarek neotvírá kufr, jsou tam sestřini psi!“ Chvilku ticho. „Ty Dano, na čem ujíždíš, proč bys měla mít v kufru cizí psy?“ To už slyším smích a hlas manžela: „Baže jsou tam, oba spokojení jak želvy. Starý Ron usnul, je hluchý jak poleno, v autě je mu dobře. Oba psi byli tak hodní, že je manžel neodhalil. Asi opravdu milují ježdění autem, báli se, že už je konečná. Všechno dobře dopadlo a rodina se opět pobavila na můj účet.
A zrcátko? Nic mu nebylo, zaskočilo zpátky, tak jak má být. Mám pocit, že i ono se mi občas posmívá. A sestřini ogárci mě dlouho vítali s radostí a pokukovali, kde mám auto.
