Něžná rána

Běžné ráno spřízněných duší. Chovatele, kamaráda, někdy i střed vesmíru a jeho čtyřnohých lásek. Probuzení do dalšího dne, plné něžností.

No nazdar, zaspala jsem, na budíku jsou tři hodiny ráno.  ,,Dančo klid, můžeš spát, máš dovču.“ Uklidním se, ano, ze zdravotních důvodů, jsem si musela vzít pár dní dovolené. Smutné, že pracujícímu člověku se nevyplatí brát nemocenskou jen na pár dní. Ale co zbývá, když momentální zdravotní stav mu nedovoluje pracovat. Ale to nevyřeším.

Všechno zlé je na něco dobré, odpočinu si a mám čas na štěňátka. Otočím se na druhou stranu, protože nejsem fit, hned usnu. Probouzím se do bílého dne. I když mám zavřené oči, slyším tlukot Aniného ocásku. Ona ví, že nespím. Jak? Tuším, že podle dechu. Any si nedovolí, mně vzbudit, je to opravdu dáma. Ovšem jen do chvíle, kdy jí dám pokyn, že může. Skočí mi přímo na tvář a snaží se mi vylízat oči ven z důlku.

Skáče mi na hrudník, skotačí po mně. Ještě, že má jen pět kilo. Posadím se. Jsem člověk, který procitá velmi pomalu. Any mě popohání, její radost, že žiju, je neskonalá. Kdyby měla ruce, tak mě i obleče. Šťouchá nosem do trička, tepláků, loví ponožky. Určitě se myslí: ,,Umytá už si, to jsem udělala za tebe, tak nezdržuj,  pojď už ven.“

Ve vedlejší pokoji už píská radostí další fenka.  Nikinka, mám ji na hlídání, je dcerky. Holky trochu žárlí, tak musí spát zvlášt´. Nikinka mě vítá s tenisákem v tlamičce, dáreček pro mě. Také má radost, že žiju.

,,Počkejte holky,  rovnou vezmu snídani pro štěňátka.“ Ohřeju mléko a zaleju s ním už rozmočené granule pro bandu malých již ozubených piraní. Spinkají v porodní bedně, aby se vyspala i máma Bee. Ta se hrne ven, celým tělem se o mě opře, ale už musí ….Takové letmé pozdravení, ráda tě vidím.

Malé dravce vysvobodím z bedny. Uvažuju, už je jim malá, nechám je spát v celé místnosti. Nakonec mi pomohla i Bee, tu další noc za nimi už nechtěla. V noci je už nekojí.  Malí čertící se rozbíhají po místnosti, některé vleču zakousnuté v nohavici. Je teplé ráno, nechávám otevřené dveře.  Drobci zvědavě nakukují ven. Někteří až půl metru vycházejí na dvůr a venči se. Šikulky moje.

Tak děcka, dneska první lekce psího stolovaní, budete mít každý svoji mističku. Připravuju zvláštní stoleček s otvory pro misky.

Malí hladovci zatím už vysáli mámu Bee. A stoleček s miskami je nezaskočil. Jenom musím udělat zasedací pořádek, všichni se vrhli na jednu stranu. To byl fofr, moc se s tím nepářou.  Sedím na velké matraci, na které dosud spala Bee. Lásky malé se na mě vrhají, celí mokří od mléka. Moje naivní představa, že se v malých miskách koupat nedá, vzala za své. Ve vteřině jsem od mléka i já. Tři mi rvou boty. Jedno mám v náručí, v klidu se schoulilo a spí. Další dvě mi rvou rukávy. A to poslední se hraje s míčem, zatím mně nezaregistrovalo.

No nemám já krásné ráno? Pomazlím Bee, dostává úkol, hlídat zubaté děti. Kterým velmi brzo došla baterie, spí na obrovské matraci. Přemýšlím, jak dlouho bude trvat, než jim bude malá. Malé holky Any a Niki se zatím vyvenčily,  stihly sprdnout všechny kolemjdoucí. Tety hlídají štěňátka také. Obě se tváří velmi důležitě.

Na netu jsem našla fotky kluka autistu se svým psem, hrozně dojemné a krásné, rodiče psali, jak moc jim Zuzy pomáhá. Pejsek s klukem chodí všude, do obchodu, školy…. Není to o výcviku nebo výchově. Prostě se dvě spřízněné duše potkaly a rozumí si spolu. Co na tom, že každý mluví jinou řečí. A o tom to je.

Učíme se stolovat

Jsme zdravé a dravé štěńátka, takže hurá k segře vybílit misku

Určitě tu ještě někde zbylo..

No teda Ambro, po stole se nechodí 

Ségro neokouněj, pojd mi pomoct, zkrátíme to.

Haha já se ještě napila od mámy.

Vybité baterie.

I ten největší raubiř usnul.

Bee pojd´honem, odpočívat také.

Aurore, Ambra, Amebella, Adrianna, Algy, Astin a Ames