Na oslavu jen v čistých botách.

Nikdy nevíte, jakou osobnost, tam potkáte. Já třeba Pana Gotta, prezidenta Jarka. Škoda, že tam nebyl Dalibor Janda. Nebo Anna K. tu bych si ráda poslechla. 

Neznám ve svém okolí většího spáče než jsem já. Od narození je spaní můj největší koníček.. Proto jsem si vybrala, práci kdy vstávám uprostřed noci.

 Když můžu spát, tak je to žůžo. Možná je na to i nějaká diagnóza, ta je dneska na všechno. Nedávno jsem si ověřila, že spím dost tvrdě. Byla jsem přesvědčena o opaku.

Užívala jsem si s dcerou a psy víkendový výcvikový pobyt. Já ráno vstala svěží odpočatá. Ovšem dcera kruhy pod očima. Nedalo se spát, některý pes štěkal celou noc. Ostatní účastníci to při snídani potvrdili také.  Vypadalo to, že jsem spala jenom já a moje Bee.

Kupodivu když musím vstávat do práce, tak většinou bez budíka ve tři čtvrtě na tři. Nepamatuji si, kdy bych zaspala, až na jednu výjimku.

Netuším, co to způsobilo, prostě jsem neslyšela budík na mobilu. Ani opakované zvonění. Nevzbudila mě kolegyně, která mi šestkrát volala.

 Vstala jsem se sama, ovšem o tři hodiny později. Zíráte na hodiny a nevěříte vlastním očím. To musí být omyl. Já a zaspat? Mám opravdu ranní? Byl to pořádný šok. Věřím, že mám do důchodu vybráno.

Ovšem něco jiného je, když si po ranní směně lehnu. Usnu jako špalek. Ale skoro každý den mě vzbudí píseň.

„My jsme Valaši, jedna rodina“

„Hlášení místního rozhlasu, oznamujemé, že přijél do naší obcé, pojízdný prodejcé. Nabízí, cibulí, bramborý, jahodý, meruňký, okurký, další, zeleninú a ovocé“.

Vrtím se v posteli, hlavu strkám pod polštář. „Ježiškote“ já chci, spát kašlu na zeleninu.

 Nekonečná nabídka pokračuje.  Nechybí pozvání na oslavy naší obce, která vyhrála zlatou stuhu.  Vesnice roku kraje Zlínského.  Když se konečně oznamovatelka dopracuje až k větě. „Oblečte, si něco bíléhó nebo modréhó, jsou to barvý našéhó znaku.“

Jupí bude klid a můžu pokračovat v zaslouženém odpočinku. Udělám si pohodlí, povzdychnu si od radosti. Zavrtám se hlouběji do matrace.

„Opakuji hlášení.“

Za co? Já nechci.

Já potřebuju spát.

Oslavy jsou fajn.

Moc se nevytáhli, sedím na dřevěné lavici, na stole károvaný plastový ubrus. Všude plno lidí. Jsem z nich trochu nervózní. Klopím oči a dívám se na své boty. To je mazec.

Mám každou botu jinou a tu jednu celou od bláta. Sakra snad si toho nikdo nevšimne, snažím se je schovat co nejvíce pod sebe. Mrknu kolem sebe. Vedle mne sedí Karel Gott. Aha i on se přijel podívat do naší dědiny. Tak to je dobré, a já nemám foťák. Mrkli jsme na sebe.

„Karle kde máš Ivanku a holky?“

„Ty Dano, šly se podívat na ten váš potok, prý tu máte plno ryb, raky a kačenky.“

„Kdo ti to Goťáku nakukal“?

„V potoce je málo vody a nejsou tam ani mřenky či černošky, kačenky sežrala vydra“.

Naši konverzaci přerušil hluk. Vidím manžela, kolem něho ochranka. Ty jo já úplně zapomněla, že on je prezident. Jenže také mi neuniklo, že se běží někam schovat. Někdo střílí.

„Jarku počkej na mě, přece mě tu nenecháš!“ Volám na něj. On se sice otočí, ale běží dál i se svými ochránci. Kašle na mne, na svoji ženu. On, který mě vždycky ochraňoval.

Banditi se soustřeďují na mě. Doprčic, beru nohy na ramena.

Utíkám, ale nohy se mi podlamují. Jde to ztěžka. Tolik se snažím utéct.

Skočím do prvního auta, co tu stojí, jenže ono je šlapací, to jim daleko neujedu.

Tak zase po svých.

Pálí za mnou jednu kulku za druhou. Cítím, že je konec, padám k zemi. Tělo dřevění.  Aha, tak to bude ta smrt, a že to nebolí. Tolikrát mě trefili. Levá část těla mi odumírá.  Že bych umřela jenom na půl.

A nebylo to vůbec příjemné.

 „My jsme Valaši, jedna rodina, hlášení místního rozhlasu.“

Sednu si na postel celá zmatená přeležená.

„On mě tam normálně nechal, počkej, až přijdeš z práce, ty jeden prezidente.“