Na kolenou mě houpal hrdina.

Podzimní procházky jsou nejlepší. Nádherný barevný svět kolem. A denně se barevnost mění. Není příliš horko ani zima. Psí holky jsou přešťastné, že můžou brouzdat listím po mém boku.

 A co vám budu povídat, já jsem ráda, že nemusím na procházky sama.

Člověk přemýšlí, o věcech. Co budou a byly. Jako třeba dětství.

To jsem měla moc hezké. Nejen díky rodičům a sestrám. Také velkou zásluhu měli moji prarodiče.

Často vzpomínám. Na laskavou usměvavou stařenku. V šátku schovaný zapletený stříbrný cop. Skromná žena s velkým srdíčkem.

Staříček na nás sice někdy zvýšil hlas, když jsme zlobily, ale to bylo všechno. Večer už rozdával bonbony s pohlazením po naších makovičkách.

Do šesti let jsem vyrůstala s nimi. Ale poté jsme se odstěhovali kousek dál. To nám se sestrou nebránilo, abychom k nim utíkaly každý víkend. Do rodné chaloupky v dolině. Mamince to určitě vadilo, chtěla nás mít u sebe, ale nijak nám nebránila. Viděla, že jsme tam v tom rodném místě spokojené.

Oba moji prarodiče neměli lehký život a myslím, že tehdy nikdo. Zažili spousty hrůz a bolesti. Včetně dvou válek.

Přesto všechno byli moc hodní a přívětiví. Nikdy jsem je neslyšela se hádat, nebo si nadávat.

Stařenka Anna si hned od rána broukala písničky. Měla pro nás napečené, koláče.  Na plotně sporáku, byla pořád teplá melta. Nám do ní dávala mléko.

Večer vyprávěli příběhy ze svého života. Moc mě mrzí, že si toho moc nepamatuji, jenom úryvky. Jako například, že děda Tomáš zachránil život T.G. Masarykovi. Znám jenom útržek kdy ho schoval do dřevěného sudu. Tuším že to byl sud na močůvku. Na kravském povoze, nepříteli přímo pod nosem.

Škoda, že jsem si všechny příběhy nezapsala. Jenže tehdy jsem byla dítě. Možná jsem to brala spíše jako pohádky.

Se sestrou jsme si hrávaly v údolí poblíž domu. U potůčku v mlází jsme vymýšlely naše holčičí hry. Pozorovaly život kolem této malinké říčky.

Ale měly jsme hranici, nikdy jsme se nevzdalovaly příliš od domu. Tam dál bylo něco tajemného. Blíž k lesu jsme se neodvážily. Nikdy tam snad nesvítilo sluníčko, křoví bylo husté, temné. Vždycky jsem měla pocit, že z toho údolí přichází chlad. Něco zlého.

I dneska když už jsem „velká“ mám z toho temného místa divný pocit takový úzkostný. Do nedávna jsem nevěděla, co to způsobilo. Tomu místu se při svých toulkách vyhýbám.

Nedávno se naše obec zapojila do projektu naučné stezky “Zapomenuté osudy“.

K mému velkému překvapení vybudovali památní desku a pietní místo. V tomto záhadném údolí. My rodáci mu říkáme Dolina. Stala se tam tragédie.

Kdy na konci 2.světové války, popravilo ustupující německé vojsko čtyři rukojmí s Vařákových pasek.

Jednoho podvečera jsem se tam šla podívat a stejná tíseň jako vždy ani nepomohlo, že vedle mne vykračovala statná Bee. Ale i ona se necítila dobře.

Vždycky jsem věděla, že něco mezi zemí a nebem je. A tady to bylo hmatatelné. Teď už vím proč. Vyhasly tam zbytečně čtyři lidské životy.

Se zatajeným dechem jsem si toto pietní místo prohlédla a musím říct, že se to moc povedlo. Čtu informační panel. Taková zbytečná smrt. Příběh jako z hororu. A níže mimo obětí i fotografie hrdinů. A tam můj staříček Tomáš.  Dozvídám se příběh, který jsem také zapomněla.

On byl hrdina.

Byl to právě Tomáš, kdo tyto oběti z hrobů vykopal. Následně odvezl na kravském povozu k soutoku Ratibořky a Bečvy. Aby je předal rodině. Oni si je mohli s úctou pochovat. Do konce svého života chodíval uctít památku těchto obětí právě tady na to místo.

Prožil tolik hrůzy. Přesto byl do konce života laskavý. A to ke všem vnoučatům. Čest jeho památce stejně jako stařence Anně, která nosila partyzánům jídlo. Dokonce ji tchán napráskal. Jejich anděl strážný se hodně při jejich životě zapotil. Děkuji svoji sestře, která tyto dva úžasné lidi doopatrovala.

Nikdy na vás nezapomenu nepřestanu vás milovat Aničko a Tomšu.