Už jako dítě jsem svoje hračky hýčkala. Moje máma musela jít lovit do popelnice vypelichaného kašpárka. Vyhodila ho s tím, že už má po smrti.
Danušce ale chyběl ve sbírce hraček a vyváděla. Tak mamce nezbylo než pro něho jít. A to mi vždycky tvrdila, že jsem byla hodné dítě, tak nevím no.
Ale chci psát o mojí hračce, pomocníkovi. O mém autíčku. Už dlouho mě tak nic nerozhodilo a nerozzlobilo, jako článek o připravované novele o dani ze starých aut.
Šmankote, dyť já jsem na tom svém autíčku závislá fyzicky i psychicky. Spolehlivý brouček, vrní, když ho řídím. Oba máme už přetočený tachometr, tak si nemáme co vyčítat. Věrně a spolehlivě mě vozí, tam kam potřebuju.
Můj manžel se stará o jeho chod s pomocí spolehlivého autoservisu. Opečovaný brouček má lepší emise než kdejaké nadupané nové fáro.
Jako představa, že budu jezdit do kravína autem za půl mega, je fakt „prčovní“. A jenom kvůli tomu, že bude výhodnější si koupit „novější káru“. Navíc bych to musela pořád „pulírovat“, aby na tom nebyly kravince nebo otisky kočičích a psích tlapek.
Na postarší káře se to ztratí, aj ten nějaký škrábanec. Nemusím se bát, že mi ji někdo ukrade. Princeznu moji plechovou. Mám ji od kamarádky, a ta se s ní loučila jak se štěnětem, fakt nekecám.
Opravdu nevím, co bude lepší, jestli platit vysokou roční daň a nechat si auto, které je sice starší, ale plně vyhovuje silničnímu provozu a mně úplně stačí.
Nebo jezdit všude na kole. Já nevím jak ve městě, ale mně ve tři hodiny ráno opravdu žádný autobus, vlak, metro ani tramvaj nejede.
Možná kdyby si naši zákonodárci zkusili v zimě, v noci, mrazu jezdit na kole do práce, kde se teda také moc neohřeju. Třeba by jim došlo, co pro nás obyčejné lidi znamená auto. Ale pochybuju, že se nad něčím takovým pozastaví.
Večer nemůžu usnout, honí se mi v hlavě, jak budu bez auta vozit po doktorech moji maminku. Má problém s normálními schody, ne tak se schody do autobusu. V práci si budu muset vzít volno, nebo takto budeme cestovat půl dne. Druhou strávíme v čekárně u doktora.
Píšu jenom o sobě, ale je mi jasné, že tady ten zákon se dotkne spousty lidí. Vlastně většiny.
Opravdu mám starosti a obavy, když vidím, jaké nesmyslné zákony poslední dobou vyšly. Moje staré auto má pro mě velkou cenu. Já vím, že i ono jednou doslouží, ale opět mi bude stačit starší vůz, až to přijde.
Když se rozpadla naše škodověnka, zdálo se mi, že má smutné světýlka. Říkám manželovi, že je smutná, že ji nechci dát sešrotovat. On mě obejmul a říká: “Zakopu ti ju na zahradu, možeš ji tam zasadiť kytičky a udělat pomníček.“
Ta představa se mi líbila, ale bylo mi v tu chvíli líto i jeho, tu jámu by kopal ještě dneska.
Nic proti novým autům. Jsou krásná, pohodlná a jízda v nich je určitě bezpečnější. Kdyby mi ho někdo postavil na dvůr, určitě nepohrdnu. Ale jinak bych se bála ho někde nechat, že mi ho někdo ukradne. Panikařila bych z každého škrábance.
Potřebuju vozit Bee a Any, to znamená chlupy, sliny, bláto. A občas potřebuju převézt seno, slámu, hobliny nebo třeba i blbé petky do sběru. Jenom představa, že to narvu do krásného nového auta, je děsivá.
Tož když to všechno sečtu, mně stačí opravdu šikovná „ojetinka“ a nejlíp bez daně.
