Mým životem prošlo mnoho zvířat. Některá nebyla vyloženě mazlící na první pohled. Jako třeba naše černá kozí kráska. Ale pravda je, že tato kozí dáma se mazlila velmi ráda. Někdy trochu zvláštním způsobem.
A to pořádným šťouchancem do pozadí. Můj manžel měl pocit, že mi na mateřské dovolené chybí kravičky. Dostal nápad, koupíme kůzle. Upravil naši hospodářskou místnůstku pro pobyt kozičky. No ubytování ji udělal vskutku super. Vybrali jsme černé kozlátko – kozičku. Byla roztomilá, takže se ihned stala středem pozornosti, tu také vyžadovala. Teď mě napadá, že naše zvířata nežijí s námi, ale my s nimi. Lízinka hlasitým mečením dávala nesouhlas, že jsme ji nechali v chlívečku. Chtěla bydlet s námi v obyváku. Tak první krok jsme teda zvládli. Trochu dohadů bylo, ale nakonec se smířila s pobytem v kotci.
Hned zjistila, že naše malá dcerka je výborný terč jejích hrátek. Nejisté batole bylo lehký cíl. Nikdy neminula, pokaždé dcerku shodila. Renatka svůj chodecký um stále zdokonalovala, jenže Líza rostla, sílila. No nakonec to dopadlo tak, že byla venku buď Líza, nebo mladší dcerka. Na starší si netroufla. A tak si tu s námi to kůzle žilo, přes den na dvorku. Večer muselo do svého obyváku.
Po dohodě s vlastníkem louky - jsme vodili Lízinku na tuto pastvinu. Myslíte, že jsme sklidili vděk? Kdepak. Ječela na celou dědinu, chudinečka opuštěná. Měla jsem ji z kuchyně na očích, aby se naší holčičce něco nestalo. Louka byla přímo naproti našeho domu. Přes cestu nad fotbalovým hřištěm. Bála jsem se však vyjít ven, aby mně nezmerčila. Kradla jsem se z domu jak zloděj. Jakmile viděla někoho u domu, ječela jak siréna. Takový černý vyděrač.
Vyrostla v krásnou kozí slečnu, další rok už si trochu na pastvu zvykla, ale nechat ji tam déle, než bylo nutné, neexistovalo. Když jsem ji odvazovala, trkla mně za to, že trpěla na louce. Zrovna jsem ji vedla na pastvu, když jsme míjely souseda : ,,To mosí byť nedobré psisko, že ho vedeš na řetězu.“ Srandu si nedělal, opravdu v Líze viděl psa a nebyl sám. Lízinku jsem uvázala na louce. A slyším rozhovor dvou ogárků, kteří si kopali s míčem. ,,Ty jo čum, dobrman.“ A dívali se na Lízu, která netušila, že byla opět povýšena na nejlepšího přítele člověka. Ovšem odpověď druhého ogara stála za to: ,,Ty vole, a pase sa.“ Oba malí mudrlanti stáli v naprostém úžasu nad pasoucím se dobrmanem.
Těšili jsme se všichni na velkou událost, Lízinka se měla stát mámou. Hlídala jsem ji neustále. Nahlížím do kotečku, Líza baští, nic, takže můžu být v klidu. Asi za pět minut volá na mě manžel, který se právě vrátil z práce. ,,Lízinka má kůzlátko.“ Hned jsem na něho houkla: ,,To ti tak věřím, teď jsem tam byla.“ Zvědavost mi nedala, bylo tam krásný poklad, černobílé kůzle. Černá dračice mě opět přelstila. Dělala se, jako že nic, a v klídku si kůzle porodila bez mé asistence.
Když přišel čas, kůzle jsme prodali, do dobrých rukou na paseky k vypásání louky. Nastala doba, kdy jsme Lízu učili na dojení. Jak je známo, kozí mléko je velmi výživné a traduje se, že lepší než kravské. No Lízince nezbylo, než si zvyknout, dostala se do rukou profesionálce. Tentokrát bylo vítězství moje. Trošku se mi zvedlo sebevědomí. Holky sice mléko moc nechtěly, ale krupičku z něho měly rády. Manžel ho konzumoval s nadšením. Dokonce jsme zásobovali sousedku. Její holčička měla alergie, Lízino mléko vyhovovalo. Spokojenost. A Lízinka se nakonec dojení dožadovala. Zase mě přelstila, dělala drahoty jen naoko.
Líza byla koza mlsná. Tuším, že to jsou všechny. Museli jsme ji neustále hlídat, aby cestou na pastvu něco nevhodného nesebrala. Vůbec se s tím nepárala, rychle zhltla všechno, co našla. Abych ji to nemohla sebrat. Milovala igelitové pytlíky. Ty bohužel nebyly v příkopě, kudy jsme ji vodili, žádná výjimka. A díky těmto delikatesám trpívala kolikou. Veterinář byl u nás často. Naučil mě podávat Líze medikamenty na nafouknutí, také jak ji ulevit hadičkou. Tak jsem si zopakovala to, co jsme se učili ve škole.
Ovšem jednou to bylo zlé. Nic nepomohlo. Líza se rozhodla opustit tento svět. Hledala jsem rady všude. Prý když se koza rozhodně odejít, tak odejde. ,,Lízo, poslúchaj mňa, já ti ten tvůj záměr zdrhnout na onen svět nedovolím, skoro vždycky jsi měla navrch. Tentokrát ne.“ Lízinka moje slova neposlouchala, ležela utrápená v rožku a vzdychala. Nezajímala jsem ji.
Ten nápad nebyl náš, ale mohl zabrat. Prostě to zkusíme. Dovezli jsme další kozičku. Rohatou o kus větší než Lízinka. Hned jak vlezla do chléva, moc se nerozhlížela, zamířila k žebřinám se senem. Seno nežrala, přímo bagrovala, velké kusy mizely v její hubě. Překvapila i nás. Stáli jsme tam s otevřenou pusou. Líza toho podivného tvora začala vnímat. Nevěřícně valila svoje černé oči, stále stočená v rohu své ubikace. Vyčítavě se po nás podívala, jestli vidíme, to co ona. Cizí drzá koza baští její seno. Po třech dnech najednou vyskočila. Krok byl vratký, ale s jistotou mířila k senu. Bylo vidět, jak je dopálená. Toto je její království. No teď nevím, bylo to moje vítězství, nebo Lízino? Nakonec je to fuk, ten náš černý poklad odložil umírání na spoustu dalších let. Není ten život se zvířaty báječný?
