„Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí-čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší.“- Jan Werich
Přesně tak, to cítím já. Někdo si představí štěstí v tom, že vyhraje třeba velké peníze. Ano s penězi se žije lépe. Ale určitě jsou s nimi i starosti, někdy mám pocit, že když člověk neoplývá penězi, raduje se potom i s úplných maličkostí.
Jako je sluníčko na obloze, nebo z toho, že může vylézt z postele. Dát si chutný oběd s přáteli či sklenku vína.
Není tomu dlouho co mi odešla maminka. Bylo to velmi smutné loučení, bolestivé.
Stejně i tady na tak smutné věci jsem našla korálek.
Mohli jsme se s ní rozloučit. A další korálek bych navlékla za to, že jsme s ní mohli být dlouho, užila si ji vnoučata, pravnoučata. Milovala moje povídání a mám pocit, že si přečte i toto.
Stala se podivná věc.
V dnešní době nic divného, že si nás našel ten obávaný vir.
Postupně jsme se nakazili téměř všichni v naší domácnosti. I když s námi docela mával prošli jsme s „lehkým průběhem“.
Velmi jsem se obávala o dceru, její zdraví je podlomené onemocněním krve.
Když začala mít vysoké horečky byli jsme ve střehu. Dýchání se zdálo být dobré.
Jenže horečka neustoupila ani čtvrtý den. Na večer jsme se domluvili, že ráno budeme volat praktické lékařce co s tím. Ten večer už jsem neměla v plánu ji rušit v odpočinku.
Sedla jsem si za manželem ven na dvorek, kde ještě pouštělo paprsky zapadající sluníčko. Takový klid a pohoda on držel skleničku s pivem, povídali jsme si. Smáli se už nevím čemu, miluji chvilky, když můžeme spolu sedět, povídat si nebo mlčet. Navlékali jsme další korálky.
Náš hovor přerušil telefon od sestry. Probraly jsme kde, co a já vzpomněla, že dneska jsou to tři měsíce, kdy nás maminka musela opustit.
Najednou se ozvala rána padajícího skla na skleněný stůl. Otočila jsem se na manžela, co dělá. On byl udivený stejně jako já. Nad stolem v ruce stále svíral skleničku, která, byla prázdná. Sklenice byla bez masivního dna, to leželo v kaluži piva na stole.
Hrklo ve mně jako by mě někdo píchnul varovným prstem. Něco je špatně.
Běžela jsem za dcerou. Ta velmi ztěžka dýchala, zhoršila se. Byla vyčerpaná, zadýchaná, horečka neustoupila. Jenom jsem ji řekla volám sanitku. Ona kývla na souhlas.
Velmi jsme se o ní báli, ale také věřili, že jsme ji předali do péče lékařů včas.
Vlastně jsem navlékla další korálek, štěstí. Dcera je už doma i když se ji nevyhnul masivní zápal plic. Bude jistě brzo v pořádku.
A mami tobě děkuji za včasné varování, protože moc nechybělo abych tento korálek nenavlékla.
