Dovolte, abych se představila …nevím, možná pocházím ze vznešeného rodu, ale nemám na to žádné dokumenty. Narodila jsem se v kravině, moji maminku tam někdo odložil.
Start do života nic moc - žádné polštáře, podušky nebo tak. Žlutá sláma, ovšem ta dovede hezky hřát, a dokonce voní. Dokud jsem pila mléko od mámy, bylo to fajn. Nic jsem o světě nevěděla, jenom tušila.
Když mě maminka nechávala čím dál častěji samotnou, tak jsem už hleděla na svět, nasávala různé pachy. Slyšela zvuky, které mi byly zatím cizí. Začala jsem vnímat brášku.
Mámina mléka ubývalo. Začala nás vodit k misce s mlékem a granulemi. Občas i maso bylo. Nějací divní tvorové na dvou nohách nám tyto lahůdky chystali.
My s bráchou jsme se jich moc báli. Utíkali jsme před nimi. Syčeli jsme, prskali.
„Hlupáčci malí, já vám nechci ublížit. Až bude čas, najdu vám nový domov“ Takto na nás mluvili.
Tehdy jsem si myslela, že nový domov nepotřebuji. Stačí, když budou ty misky doplňovat pravidelně, podle potřeby mého bříška.
Ale skutečnost tak veselá nebyla, nás koček tu bylo více. Maminka nás ještě stále kojila, učila spoustu věcí, co kočka potřebuje umět.
Nebyl to až tak zlý život. Neměli jsme totiž tušení, že žít venku, zase taková legrace není. Až do toho dne, kdy jsem to schytala u misek od jiné kočky. Kousla mě do nohy.
Na nožku jsem nemohla došlápnout. Bolest byla tak velká, stejně jako moje tlapka. Ta mi narostla do obřích rozměru, nešla ohnout v koleni, dokonce ani v ramenu.
Když jsem se dobelhala k miskám, už byly vymetené. Další den jsem zůstala v pelíšku na slámě. Všiml si toho ale někdo. Dvounohý nepřítel.
Tato dvounožka, měla stejně zelené oči jako já.
Něco na ní bylo. Možná to není nepřítel.
Nemohla jsem odolat, srdce mi říkalo, zůstaň!
Předla jsem výrazně, až se mi moje tělíčko otřásalo. Chci dát najevo svoje sympatie.
Ona tak voní stejně jako granule v misce. Šeptá: „zůstaň maličká, neboj se pomůžu ti.“
Jsem hypnotizovaná tím hlasem, těma očima…
Nebudu se bránit, cítím lásku, důvěru.
Dovezla mě domů. Dnes už vím, co je to domov.
Tehdy jsem to nevěděla. Ale protože mi řekla:
„Vyléčíme nožičku, najdeme ti tvoji rodinu.“
Já už nikam jinam nechtěla….
Paní doktorka, mi moc nevoněla. Cítila jsem z ní spoustu zvířecích pachů. Nohu vyšetřila. Dělala věci, které moc příjemné nebyly. Tušila jsem, že se mi uleví. Nechala jsem se ošetřit bez námitek.
Nerozuměla jsem slovům “obrovská rána, zanícení, hnis, antibiotika"…
Avšak už druhý den se mi ulevilo. Trvalo to několik týdnu, než se rána zahojila. Na nohu jsem dlouho nedošlapovala. Dneska běhám, skáču, šplhám.
Přestalo se mluvit o novém domově. Však já ani žádný jiný nehledala.
Jsou tu i jiné kočky. Obrovský kocour Fred. Zjistila jsem, že je sice velký, ale strašný dobrák. Procvičuji si na něm svoje lovecké schopnosti. Druhá kočka, Mia, s tou teda žádná sranda není. Je to samotářka a hrát si teda fakt nechce.
A potom jsou tu psi velcí a malí. Jsou děsně srandovní a pomalí. Občas je lovím. Oni, než zjistí, že jsou loveni, už visím na zácloně.
Je tu bezva život.
Umím i pomáhat, jsem vděčné zvíře.
Panička dávala hlínu do takových plastových nádob, prý květináče. A do toho zelené rostlinky, některé mi teda chutnají.
To se ví, že jsem to musela zkontrolovat, některé to nutně potřebovaly. Nakonec jsem se rozhodla ji pomoct a přesadila všechno znovu. No přesadila…
Hlína se potvora vysypala z těch kelímků po celé kuchyni. Zelené potvory se válely všude. Vůbec se jim zpátky do květináčů nechtělo.
Strašně mě to unavilo, než jsem si zdřímla všechno to někam zmizelo. Asi kouzlo nějaké.
Jmenuji se Evee. Ale každý na mě volá jinak“ Evino, Evžene, Eliško, ty jedna malá potvoro, chlupatá.
Jo a můj zrzavý bráška, už má tak svoje doma.
