Dostala jsem řidičák, no a napadlo mě, že vezmu rovnou svoji sestru na výlet. Naskládaly jsme do auta synovce, mého psa, sebe a vyjely.
I když je konec dubna, venku zima a prší, tak právě déšť mě naladil vzpomínky na začátky mého řidičského umění. Joo páni tehdy, před 30lety se jezdilo, cesty prázdné, parkoviště poloprazdná, jenom to moje vozítko začátečníka už něco pamatovalo. A na víc nebylo moje, půjčoval mi ho švagr letité" embéčko ".
Trošku zlobilo startování, klíček tehdy mrňavý a kovový se musel hodně na sílu zatlačit dovnitř což mi činilo potíže a dokonce i nějaký puchýř, ale co když se zadařilo, jelo se na výlet. A kdo mi byl rádcem a spolujezdcem? No přece moje starší sestra, ona jediná měla odvahu a pro mě to znamenalo úplně nejvíce, sestra mi byla vzorem, i když je jen o pár let starší, pomáhala mi se vším, a to platí dodnes. Co na tom, že ona řízení nerozuměla vůbec.
Naplánovaly jsme si první jízdu do města, sestra vložila malého synka do velkého prádelního koše, který krásně seděl mezi zadními sedáky, co kdyby teta zprudka brzdila, tehdy nás nenapadlo, že jednou budou bezpečné sedačky pro děti, tak jsme to vyřešily po svém. Navíc potřebovala mít Olga volné ruce, hrozné ráda jimi gestikuluje, když mě navigovala. No navigace ji šla stejně jako těm moderním, její slova: ,,Ségro tady doleva a hen kolem té slépky do prava ,anebo na rozcestíčku, neboj já to tu znám." ,,Jeď vpravo." (ukazujíc vlevo), tak odbočím, kousek jedem a najednou jsem v nějakém dvoře. No musíte uznat, že nové navigace se od moji ségry tolik neliší.Tak jsme tedy naložily ještě mého psa a jeli na nedalekou veterinu. Olina neustále mluvila a chválila mě do nebes jak jízdu krásně zvládám ani si nevšimla, že jsme na křižovatce neodbočily a mluvila dál, ve mě rostlo sebevědomí, že třeba ze mně jednou bude dobrá řidička. To už se ale začal budit i synovec v koši a probral nás z požitku první jízdy. Říkám sestře: ,,Ty Oli, nejedem už nějak dlouho?"
"Šmarja ségro, dyť my jsme už skoro na hranicách Slovenska, zapomněly jsme odbočit." A tak se nám jízda z hodiny protáhla na tři, ale na zácvik dobré ne? Ještě, že synovec znovu usnul a ani pes si nestěžoval.
Při zpáteční cestě jsem musela natankovat, zvládla jsem to na jedničku, bodejť by ne, ještě na dvoře jsem trénovala otevření nádrže. Nevím co se stalo, ale auto uprostřed křižovatky zdechlo....zachvátila mě panika, ne tak moji sestru, vyskočila z auta, a protože to bylo malinko z kopečka, odtlačila auto i se mnou na kraj mimo křižovatku. Já se nestihla ani nadechnout a byli jsme v bezpečí. Jenže autko stávkovalo dál, zkoušela jsem nastartovat, klíček se zaseknul a ne a ne s ním hnout, když už se to podařilo, startér točil, ale auto nechytlo.....A tož co teď ?
"Ségra otevři kapotu!" ,,No to můžu ,ale nerozumím tomu a ty také ne." odpovídám Olince a do toho se vzbudil náš malý pasažér a už doopravdy ....slyším rozkaz "Startuj, já sa budu dívat co to dělá."....No dobře, zase trápím startér a šup motor jede, vrní a má nádherný zvuk, do toho slyším "Dano....počkej já ještě nesedím, nikde nejezdi." tentokrát panikaří moje sestra, copak bych mohla odjed bez ní a ještě s otevřenou kapotou? Projet městem a hurá domů, zapnu stěrače a odstřikovač, sklo je zaprášené a chtěla jsem zamachrovat, že to umím ....no hezky odstřikovač nereaguje na vypnutí a cáká vodu až na lidi na chodníku, když jsem musela pomaličku projíždět, moje sestra se tlačí do sedadla, aby nebyla vidět se slovy "Odstřikovače stříkají."....já si v duchu říkám ať už jsme z toho města venku nebo ať už dojde voda......voda došla za městem a motorek se vypnul to fakt nevymyslíš.
Domů jsme dojeli už v pořádku se řvoucím batoletem a i pes už poštěkával, šťastné a samy ze sebou spokojené, že jsme tu premiérovou jízdu tak krásně zvládly.
