Jenom kočka…

Zvíře nemá duši, jsem někde četla. Nemá cit ani necítí bolest. Větší blbost jsem nikdy nečetla. Nejen, že má duši a cítí bolest, ale také má poslání. Rozumí nám více, než si myslíme.

Vnímá naši bolest a náladu. Neřeší svoje potřeby a pohodu, ale souzní s naší duší.

Sedíte ve tmavém pokoji, přesto, že je teplo, cítíte chlad. Zimu z nejistoty co bude dál. Je to konec? Nevyléčitelná nemoc. Konec všem plánům…

Proč naše dítě? Slyším v uších verdikt lékařů. Vzácná nemoc, která postihuje muže nad sedmdesát let. Proč moje dcera, která je mladá?

Nemůžu se zvednout. Musím, jsem máma, od které se čeká, že to všechno zvládne. Slzy bezradného dítěte jsou pro matku ty nejhorší.

Neboj se, holčičko, všechno spolu zvládneme. Tisknu ruku manžela, který si dosud věděl se vším porady. Mlčí, svírá rty je vidět, že se mu v hlavě honí myšlenky.

Rada lékařů, půjde to dál, jenom se nevzdávat. Jenže psychika pracuje, moc to bolí. Proč naše dítě? Máte pocit, že není cesty ven.

Ale vždycky je naděje. Žít se musí, je důležité život prožít. Čas splnit si svoje sny.

„Mami, našetřím si a koupím si kocourka.“ Zní mi v uších slova mojí dcery, jako ozvěna. Pozitivní plány na další roky.  To zní jako výborný nápad.

 „Tady ten se mi moc líbí, nevím proč, mám pocit, že ho nutně potřebujeme.“ Ukazuje mi stránku chovatelské stanice ze SK.

Sběhlo se to moc rychle,  den před Štědrým dnem si plní dcera sen. Kocourek je doma. Vznešené jméno Fredie Mercury, asi pro jeho knír.

Takové malé nic. Klubíčko naděje, radost vneslo do našeho života. Dcera se mění, neřeší svůj úděl. Jupí všem se doma líp dýchá. Atmosféra se náhle mění, i u nás budou nakonec „Šťastné a veselé“.

Fredík dceru potřebuje, takže jedeme dál. Tma střídá slunečný den.

Takové malé „nic“ mění koloběh života k lepším zítřkům. Kdo nezažil, nepochopí. Nejsou to peníze ani luxus. Je to obyčejný živý tvor, který pomohl naší rodině zase k rovnováze.

Chlupaté klubíčko, které svým vrněním dokáže srovnat rytmus srdíčka.

Vyžaduje denní péči, pozornost, tak že člověk zapomene na svoje bolístky.

Vlastně časem se nějak vytratí to zoufalství, které nás pohltilo na začátku. Teď je důležité se postarat o to stvoření, co je na nás závislé. Tak nějak jde všechno stranou.

Ano nemoc zůstává, ale žít se musí, proč nežít v radosti, s každodenního potěšení. Z lásky třeba „jen od zvířete“, kde je hranice?

Já myslím, že tady žádná není, každý to máme jinak. Důležité je najít si svoji cestu, jak a kudy dále. A my ji našli.

Dneska u nás slunce svítí na plné pecky. Je známo, když je duše v pohodě, ani tělo nezná překážek.

Každodenní rituál, Fredík vznešeně jako král přijde do kuchyně pro svůj pamlsek. Tak důstojný, že máte pocit, že přišlo jeho božstvo. Je mi ctí mu ten pamlsek dát.

 A když mám zrovna plné ruce práce s vařením oběda, sedne si na odpadkový koš. To je jasné, že ho nemůžu jeho výsost přehlédnout. No prostě je to jenom „kočka“?

Nebo někdo, kdo vám dokázal změnit život k lepšímu?