Těžký je život s fobií. Přesněji, se sociální fobií- panický strach z lidí. Nastoupit do veřejné dopravy je neuvěřitelný výkon pro takového člověka. Oči klopí, aby neviděl lidi, přes řasy hledá místo k sezení.
Nejlíp na volnou sedačku. Často se snaží nevnímat okolí. Přehlédne i člověka, kterého zná. Pokud ho v záplavě cizích tváří uvidí, je mu líp. Když si může ke známé bytosti přisednout, trochu se uklidní i žaludek, který také nespolupracuje na pohodě člověka.
Po takovém těžkém úkonu, přijde únava celého těla. Jenže ho čeká další zátěž. Lidi na ulici se snaží nevnímat. Jde to těžko, vlastně dělá, že tam není.
Schová se do budovy, kde už některé tváře zná. Musí tady splnit svoji pracovní povinnost. S pár lidmi dokáže komunikovat, ale nedělá mu to žádné potěšení. Pokud se řeč nestočí na kočky. Milované kočky, které čekají, až se jejich člověk vrátí domů.
Domů do bezpečí. Za zdmi kde nejsou lidé.
Lidé, umí ublížit. I děti. A ve škole to začalo. Celé to trápení. Všechno bylo v pohodě. Než začala povinná školní docházka.
Dyslexie udělá z dítěte jiné dítě než jsou ostatní. Necitlivý přístup učitele všechno zpečetí a děcko se ocitne mimo kolektiv.
A je zaděláno na problém. Rodiče se snaží pomoci s učením. Po radě odborníka, to jde to skvěle. Ovšem netuší, že churaví dětská osobnost. Atak nemoci zvané sociální fobie se plně rozvine a je patrná až příliš pozdě.
Nikdo na to není připravený, nepočítá s takovou na první pohled neviditelnou nemocí. Není vidět na těle, ale v duši páchá obrovské zlo.
Kruh se uzavírá a nemocný člověk v tom kruhu zůstane sám. Často neumí požádat o pomoc. Ani nejbližší netuší, nerozumí co se to děje.
Stačí jeden dobrý přítel který nasměruje takového človíčka na správnou cestu. Bez odborné pomoci to nejde. Pokud najde člověk správného doktora na léčení bolavého ega, má naději na lepší život.
Nejde to hned cesta je dlouhá a trnitá, myslím, že tato nemoc se úplně vyléčit nedá.
Ale určitě se dá naučit s tím žít. Krok po kroku. Když je tu aspoň jeden přítel nebo rodina, jde to snáze. Spřízněná duše je potřeba. Nezavírejte oči a buďte nápomocni.
Tato nemoc způsobuje i velkou únavu, přemáhání ráno vstát z postele. Člověk si řekne. „Mám nějaký důvod vstát, proč? Všechno je zbytečné.“
A potom přijde kocourek. Pro pohlazení. Zavolá přítel. A to už je dobrý důvod, proč vstát z postele. Nakrmit hladové zvíře, nebo pozdravit kamaráda.
Doma je dobře. Jenže s novým dnem se musí jít ven. Mezi lidi. Člověk, který má panický strach z lidí, se musí hodně překonat. Mít velkou motivaci, aby udělal ten krok vpřed.
Dokonce panikaří, když mu někdo telefonuje. A vytočit něčí číslo je nad jeho síly. Vázne i konverzace na sociálních sítích. Obava, že řekne nebo napíše něco blbého, trapného, je obrovská.
Tato osůbka, o které píšu, má velkou podporu rodičů a celé rodiny. Každý maličký krok vpřed je velký úspěch. Ale stačí jeden člověk, který zrovna nemá svůj den. A opět je to velký krok vzad.
Buďme k sobě milí, pozorní. Nebojme se tu pomocnou ruku podat.
