Nikdo se do nemocnice netěší. Nikdo nepředpokládá, že tam zažije něco výjimečného. Stejné to bylo u mne.
Moje nemocná páteř si žádala hospitalizaci. Už jsem tam jednou byla. Tak jsem věděla, že péče a přístup personálu je výborný. Až nadstandartní. Bála jsem se toho, jaké budou spolupacientky, nebo lidi jsou různí, zvlášť když mají bolesti.
Ihned na příjmu jsem se dala do řeči s ženou v mém věku. U sebe měla objemnou taškou.
Ano, ten den jsme nastoupily spolu. K naší velké radosti na stejný pokoj, postele vedle sebe. Další dvě milé a příjemné babičky, které byly na našem pokoji. Už se pomalu balily domů.
V nádherné zahradě čekalo milé překvapení, kocourek Filip, který je součástí nemocnice. Při první procházce pochodoval s námi. Za občasného mňoukání nás provázel všemi zákoutími zahrady.
Personál v nemocnici byl milý, usměvavý a vstřícný. Stravovala jsem se v jídelně pro chodící pacienty. Jídlo bylo chutné a moje spolustolující moc milé. Stihly jsme si u jídla povědět spoustu příběhů ze života.
Trošku jsem si připadala jako simulant, nebo většina osazenstva byli opravdu babičky a dědoušci. Na schodech jsem je předbíhala. I když v bolestech, ale přece jenom ta fyzička je trošku lepší. Když mám o 30let míň než oni.
Přesto měli v očích všichni odhodlání nedát se osudu. Ti co jen trochu mohli se trápili se schody za pomoci holí a berel. Byli úžasní.
Po pár dnech pobytu přišla bábinka, dáma. Vyvalily jsme oči, když nám řekla, že má 85 let. V očích měla plno života a lásky. I v noční košili a županu byla nádherná bytost. Tělo trochu pokroucené od nemocné páteře a poznamenané věkem. Ale přesto jemná stará dáma.
Vyprávěla nám o svém životě. Smála se mým průpovídkám. A protože nesměla číst, tak jsem ji přečetla pár mých blogů. Moc se jí líbily. Pořád mi říkala, že nesmím odejít. Při odchodu mi tiskla ruce, tak jako by je nikdy nechtěla pustit. Já vím, že na ní nikdy nezapomenu, a když požádala o mé telefonní číslo, ráda jsem ji ho napsala.
Paní, která přišla jen pár dní před mým odchodem, byla také úžasná. Moc hezká babička se stříbrnými vlasy, které krásně ladily s modrýma jasnýma očima. Oči plné života. Brzy jsme se dozvěděli, kolik má dětí a vnoučat. A zajímal ji život i nás ostatních.
Nabídla jsem ji tablet, aby si mohla přečíst některý můj blog. Moc se jí příběhy líbily. Ovšem zaujal i můj tablet. Moc mně mrzí, že jsem už neměla čas ji do toho zasvětit. Jsem si jistá, že by to zvládla, nebo po pár minutách už čilé listovala a posouvala si stránky. Šikulka.
Řekla jsem ji, že ji vnoučci určitě rádi poradí a pomůžou, kdyby se rozhodla si tablet pořídit. Škoda, že ji vnuci hned odpověděli, že by to nezvládla. Já vím, že ano jenom by to chtělo více trpělivosti.
Vždyť naše mámy a babičky nás tolik toho naučily, proč jim to nevrátit. Nejsou o nic víc nešikovnější než my. Jenom nové technologie jsou jim vzdálenější. A nejdůležitější je zájem a nebát se objevit nové věci.
Ještě musím zmínit Janu, mojí vrstevnici, s kterou jsem nastoupila. Moc milý a skromný človíček. Opravdu jsme si sedly do noty a vůbec nevadilo, že naše víry byly úplně odlišné. Když jsem ji obejmula na rozloučenou, zaleskly v jejích očích slzy. Musela jsem rychle odejít, i já měla na krajíčku.
Tak vzniklo přátelství a porozumění. A mně to dalo ponaučení: staří lidé nám můžou obohatit a zkrásnit život, neodepisujme je a podejme jim pomocnou ruku, když to potřebují. Určitě na tyto dny v nemocnici nezapomenu. Díky vám, ženy s velkým srdcem.
Musím na závěr zmínit telefonát jedné babičky. „Ano, všichni tady máme kapavku.“ Potom se nesměj a lež v klidu s kapající kapačkou.
