Já na tebe počkám, moje milovaná

Choulím se na staré dece, je nasáklá močí, ale aspoň kousek suchého místa. Mám hlad, dneska se mi nepodařilo sebrat jídlo. Ostatní psi byli rychlejší.
Dafy s Any

Držet se zpátky znamená, vyhnout se konfliktu. Držet se zpátky znamená přežít. Jsem tady nejmenší, občas výhoda, nikdo si mne nevšimne, když najdu granule rozházené po zemi.

Konečně přichází čas venčení, a to je možnost utéct dírou v plotě a hlavně se někde napít.

Rychle vybíhám pootevřenými dveřmi, ty se zprudka zavírají a bolestivě mě přirazí. Au moje záda. Už nemám chuť utéct. Bolest předčí hlad i žízeň. Strach z dveří i člověka, který se o nás „stará“, je velký.

Nerozumím tomu, ale opravdu to tak má být? Spát na zemi ve výkalech, tmě sklepa, hladová, žíznivá. Bez lásky?

Takové mám vzpomínky z prvních let života. Teď už vím, co je to laskavá náruč, pohlazení, mít plné bříško. Lidí se bojím, i dveří, pořád čekám, že se náhle zavřou, když budu procházet. Vzpomínky z mládí mě rozruší, chodím v kruzích po pokoji. Mám strach, že se to všechno zase vrátí.

Ona mně miluje a já ji. Chová mě v náručí a mluví na mě, moje milovaná panička. Ona tuší, čím jsem si prošla. Pořád mi šeptá „neboj se, holčičko nikomu, tě nedám, už ti nikdo neublíží“.

Chodíme spolu ven, můžu běhat po loukách, honit motýly a objevovat svět za svitu slunce. To umí rozhřát moji duši i pochroumané tělo. Moji milovanou si hlídám, moc daleko se nevzdaluji. Ona je můj smysl života. Už to vím, proč my pejskové jsme na světě. Abychom stáli po boku svého člověka. Dávali na něho pozor, když je smutný, uměli ho rozveselit. Pochopila jsem však, že ne každý o to stojí.

Když panička stůně, nikdo mne od ní nedostane, ležím u ní a hlídám ji. Kontroluju její dech a svým ač malým tělíčkem ji zahřívám. Hlídám ji i před pánem. Jemu moc nevěřím.  Neublížil mi, dokonce  podstrkuje dobrůtky, ale nemám dobré zkušenosti s muži a držím se proto dál. Chci věřit paničce, když mi říká „ ty moje malá, on tě miluje a nikdy by ti neublížil“.  Jak jí mám vysvětlit, že nikomu nevěřím, jenom jí a té její holčičce. Ona je stejně laskavá.

Užívám si krásný život, plný procházek a dobrůtek, hlavně mazlení. Lásky, na kterou jsem čekala tam v tom zatuchlém sklepě čtyři roky. 

Občas mně bolí záda, asi následek té kolize s dveřmi.  Až jednoho dne se bolest stane nesnesitelnou. Zadní nohy mne neposlouchají. Panička se drží, ale vím, že se má starosti. Asi o mne.

Nesnáším doktory, pach desinfekce, ale vydržím to kvůli ní. Slyším ji povídat: „Neboj, moje malá, drž se, já na tebe tady počkám.“ Jak to myslí? Bolest mizí a mně je krásně.  Zase běhám a chytám motýlky.

Probouzím se. Do nosu mi čpí pach desinfekce.

 Kde to jsem, co se stalo? Snad mě neopustila?

 A už ji vidím je tady. To se mi ulevilo, ráda bych zavrtěla ocáskem, ale stále to nejde. Vzala mě domů a řekla, že budeme bojovat, prý jsem ochrnutá a nikdo neví, zda budu ještě chodit. „Věřím ti, Dafulko, ty to zvládneš, spolu to zvládneme“, šeptá mi do ouška.

Já to vím, budu bojovat a hlavně kvůli ní.

 Co jsem slíbila, také splnila. Užívaly jsme si krásný život spolu. Život plný lásky zalitý sluncem, ale čas neúprosně běžel a ukrajoval z mého života.

 Bolesti zad se začaly zase objevovat a zhoršovat. Moje tělo už nebylo tolik pružné. Přesto, že jsem ještě neměla věk starého psa, špatné mládí se začalo podepisovat. Chřadla jsem den ze dne, panička i laskavá paní doktorka kroutila hlavou. Jídlo mi chutnalo, ale přesto jsem byla hubená a moje milovaná bezradná.

Navíc jsem už skoro vůbec neviděla, to se stává. Spoléhala jsem na ni a klidně se pustila ze schodů, jednou mě nestihla chytit a skoulela jsem se až dolů. Stejně jsem to příště zkusila znovu. Jsem hrdá, přece nedám svůj hendikep najevo.

Jednou na procházce mě to přestalo bavit a rozhodla jsem se jít domů. Moc jsem už toho neviděla, ale věděla jsem kterým směrem jít. Najednou jsem měla síly v nožkách dost. Nedbala jsem volání paničky. Chci domů a basta.

„Dafy, stůj, počkej!“ Slyším, jak ji mám v patách.

A najednou se kutálím po stráni a jsem po krk v ledové vodě, kombinéza mě stahuje a síly došly. Milované ruce mě chytly, právě včas, to už jsem byla pod vodou celá. Obě smáčené, voda v únoru je fakt ledová.

Dokonce i kamarádka Bee je mokrá. Ona se zase bála o paničku a do vody skočila za ní.

Dopadlo to dobře, žádná jsme to neodstonala. Nechci pomyslet, co by se mohlo paničce stát. Teď vím, že to mělo být pro mne ponaučení. Ale byla jsem hrdá a stejně jsem se znovu a znovu pouštěla svou cestou, i když jsem už nic neviděla. Nakonec jsem potupně chodila pořád na vodítku, prý kvůli bezpečnosti.

Tak nějak jsem přestávala mít chuť do života, nejraději jsem spala u svojí milované, když odešla, byla jsem zmatená a smutná. Život mě přestal bavit, věděla jsem, že moje cesta byla u konce.

 Můžu ji opustit? Ona nechce, abych odešla…Dokáže to? Nechat mě jít dál? Tam, kde už mě nic bolet nebude.

Ten den si pro mě přišel anděl, aby nám to oběma ulehčil. Ona to tušila také. Vzala mně do náruče, přitiskla k sobě a šeptala, jak moc mě miluje. Obě jsme věděly, že je to naposledy.  Ona o tom andělovi věděla, jenom netušila, že on mi pomůže udělat ten krok. S ním jsem se už nebála. Ano půjdu tam k duhovému mostu, tam mě už nic bolet nebude a počkám na ni. Ona to pochopí, že jinak to nešlo.

„Dávej na sebe pozor, moje milovaná paničko, já tě neopustila, protože u tebe zůstávám v srdíčku, tvoje milovaná Dafy.“

Dafy

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Dana Adámková | středa 7.2.2018 17:28 | karma článku: 36,97 | přečteno: 2859x
  • Další články autora

Dana Adámková

Jak jsem k titulu přišla

6.10.2023 v 15:32 | Karma: 16,47

Dana Adámková

Kde máš sestry

5.9.2023 v 16:27 | Karma: 16,32

Dana Adámková

Přiškrcený doktor

19.4.2023 v 14:43 | Karma: 20,96

Dana Adámková

Maruška nebo Věruška

18.3.2023 v 23:24 | Karma: 18,61

Dana Adámková

Královna jsem já

18.1.2023 v 6:00 | Karma: 20,21