Hra pro čtyři tlapky

Netrpělivě čekám. Je to dneska? Ano, ano, už balí tašku. Jedemééé. Moje čtyři packy netrpělivě přešlapují. A já zjišťuji, že běhám po pokoji, skáču u toho jak kůzle.

Nerad jezdím autem, ale ty dny na vesnici mám rád. Můj je úkol hlídat dům, to je něco více, než hlídat byt.

Nemám rád přepravku v autě, prý to jinak nejde. Ale zase ta nádhera, když můžu vyskočit ven. Přímo na zahradu. Všem okolo dám vědět, že jsem tady.

 Já Oki, hlídací pes.

Paničce dávám radost najevo, pomáhám. Postrkuji Renču čenichem do zadku. Tak pojďme už honem, honem.

„No tak, Oki neblbni, dočkáš se, ty jeden bláznivý zrzku.“

Nevím, na co bere tolik věcí, však stačí obojek, vodítko a „valíme“.

S radostí skočím na chodbě do pečlivě srovnaných bot, že se rozletí po celé síni. Začnu je brát do huby, vyhazuji jednu po druhé do vzduchu.

„Okine, můžeš si někdy tuto hru odpustit!“

 Nemůžu, potřebuji ukázat, jak moc se těším. Vždyť jedeme za Bee. Co na tom, že ona to vidí jinak, držkuje mi. Když ji lákám na hru.

Vyrážíme. Zakusuji se do vodítka, bez toho schody nedám. Schodiště je úzké, všude stojí nějaké bedny. Svůj temperament jen těžko zvládám, nohy jsou jako na pérkách, neposedný zadek tančí „lambádu“.

Jejda co to. Jedna krabice na schodišti s rachotem padá k zemi. Že bych ji já svým tančícím zadkem porazil?

„No nazdar Oktávo, ty jsi shodil botník.“

Panička dřepí na bobku a sbírá rozházené boty. Ukládá je zpět do už postaveného botníku. A nadává…..

„Ty jedno tele. Dovedeš si představit, kdyby to viděl soused. Myslel by si, že jim kradu boty.“

Škoda, že mě uvázala k zábradlí, pomohl bych. Některé bych lépe prozkoumal, boty tak krásně voní.  

Doma na „dědině“ je vítání, teda já všechny vítám. Chci jim dát pusu, očichat je, ale ne všichni sdílí moje nadšení.

„Zrzku, pomalu, neskákej, nelíbej mě, já tě mám ráda i bez toho hopsání.“  Láteří paničky máma Dana.

Ta toho „nakecá“, sama mi někdy vlepí pusu na čenich, přidá dobrůtku.

 A Bee se po ní opičí, vrčí na mě, když chci obejmout. Ale já dobře vím, je ráda, že mě vidí.  Pomůžu s hlídáním.

Slyším dobře, sousedův pes je venku. Obrovskými skoky, řevem zabijáka se ženu k plotu, kde slyším Mikeše. Bee v patách. Ječí se mnou. Takže duet. Zabrzdíme až u plotu v místech, kde jsme minulý týden s Bee udělali velkou díru. A ta zmizela. Jak to? Že nám to oni zase pokazili.

Tak já vám to povím. My bychom doopravdy Mikimu s Bee neublížili. Je to jen naše taková hra. Máme smysl pro humor.

Třeba na vycházce. Mrkneme s Bíbou na sebe a zprudka se spolu rozběhneme jedním směrem, jako na závodech. Dobře vidím ten vystrašený výraz paniček.

 „Probůh, co tam zase vidí, za čím se ženou ti dva darebáci.“

„Okííííí, Bíííííí!“ hulákají dvojhlasně.

„Ke mně!“

My jsme s Bínou poslušní psi a dobře víme, že na povel prostě musíme běžet zpátky. Oba se ihned vracíme.

 Toto byl výkon za pamlsek. Rozhodně. To byste neuhodli. Kolik umíme tímto svým fíglem vyloudit pamlsků. Čich nám napoví, jestli v kapse ještě něco je. Takže kolik pamlsků, tolikrát svůj úprk předvedeme.

Nedávno jsem zkusil nový trik. To panička Renča chystala auto. Kufr otevřený, zas mě narve do té krabice. Bleee. Tak nějak už na „ní“ nefunguje, když si lehnu a dělám se, že tam vůbec nejsem. Nechápu, že mě vidí, když jsem krásně rozpitý v trávě.

Počkej, otevírám si dveře. To umím krásně, občas je chodím domů kontrolovat.  Nebo naopak si vyjdu sám ven. Ha, dveře do koupelny jsou otevřené. Skočím do vany, čekám. To mě přece vždycky umyje a můžu zůstat, nemusím nikam jezdit.

No asi se povedlo. Panička Renča se směje. „Kde jsi, ty moje čertovo kvítko, co zas vyvádíš. Ty se chceš koupat, vždyť to nemáš rád.“

No nemám, ale nechci nikam jet, chápeš?

„Já dobře vím, co mi chceš říct ty můj kluku ušatý. Tak pojď, slibuji, že potom půjdeme na dlouhou procházku.“

Tak jo, ale slib, že se zase brzo domů na ves vrátíme. Nakonec já jsem všude šťastný. Hlavně s tebou, moje milovaná paničko. Mám tě rád, a možná i trochu více než Bee.