Jako děti jsme tuto hru často provozovaly. Báječná zábava. Dala se hrát v bytě i venku. Už dávno jsem na ni zapomněla.
Nastal slavnostní den, dceřiných kulatin. S radostí jsme vítali členy blízké rodiny. Dokonce i náš pan kocour Fredie-Fanda.
„Dančo, ven Fandu do pokoje, může se z tolika hostů vyděsit“, volám na dcerku.
„Ale mami vždyť je všechny zná, má rád společnost.“
Milí hosté usazení, káva podaná včetně dalšího pohoštění - když začala sháňka po kocourkovi.
Ztratil se.
Nebyl k nalezení.
Klid, někde bude.
„No já nevím, ale jednu chvíli byly otevřené vchodové dveře", konstatuje manžel.
Všichni se doma usmíváme, snažíme se být ok. Jenže obava sílí, kde je?
Aby to nebylo neuctivé, tak se střídáme, postupně odcházíme od hostů. Hledáme Fandu.
Prohledáme celý dům několikrát. Snažíme se o pohodu, hezkou oslavu. Hosté si snad naší paniky nevšimli. Jenže obava sílí…co když se dostal z domu.
Není venku zvyklý a bojí se tam.
Mohl ze strachu utéct dál od domu?
Jsme u hlavní cesty.
S úsměvem mrknu na dcerku.
Pochopila.
„Reni, půjdeme se ještě jednou podívat kolem domu. A raději ještě i dál.“
Po kocourkovi nikde ani památky.
Je to miláček celé rodiny, ale především oslavenkyně Danči. Ona se snaží věnovat hostům, ale vidím na ni strach o Fandu.
Hezká oslava začíná mít pořádnou trhlinu. Fred nereaguje ani na volání parťačky kočičky Miušky.
Fakt máme nahnáno - naše zvířata jsou členy rodiny. Šustím pytlíkem od pamlsku. Ani to nepomáhá. Pořád se usmíváme, bavíme a hostíme návštěvu. I když nervy máme v pr***
Hosté jsou spokojení, pomalu se loučí a odchází. Podle nich se setkání povedlo.
Zbyla malá skupinka, včetně neteře a synovce. Ti se usadili u jídelního stolu v kuchyni. S naší oslavenkyní hrají pexeso.
Zatím co zbytek střádá plány, kde jsme ještě nehledali. A další postup v pátrání v případě, že se Fanda nenajde.
Pořád živíme naději, že je v domě. Musí. Byla by to velká náhoda, že by se vydal ven. Není, tam zvyklý. Leda by se vyděsil…….Nervy, stres pracují na plné obrátky.
Najednou „žuch“
Radostný smích, malá neteřinka vchází do obývacího pokoje s Fredíkem v náručí.
Škoda, že nás v ten moment nikdo nevyfotil. On byl celou dobu tady s námi.
Jenom si šest hodin zdřímnul ve stole. V prostoru, kde je pod hlavní deskou schovaná polička, která se používá při rozložení stolu.
To fakt nikoho nenapadlo, navíc moc místa tam není, kocourek má deset kilo.
To byl nejkrásnější dárek, který dcera dostala. Byla tak šťastná, když ho sevřela v náručí. A Fredík?
Prošel pokojem jako král a pokukoval po stole, jestli tam nezbylo něco k jídlu.
