Z krásného snu mě budí šrumec, všechny moje spolubydlící se také vzbudily a spěchají za hlasem naší mazlitelky. Mně se nechce, konečně jsem si vydobyl ten nejlepší pelíšek na kočičím stromě.
„Fredíkuuu, pojd´ sem, kluku jeden, tak kde jsi?“
Pchá, nejdu, cítím nějakou čertovinu, mám pocit, že se bude dít něco významného a týká se to mě. Bojím se, cítim to zvláštní napětí. Panička je rozrušená. Proč?
To kvůli těm cizím lidem, co tam jsou, vedle v pokoji? Vyčkávám. Ale zůstal jsem tu v pokoji sám, panička mě stále volá jménem. Co když má dobrůtku, a já o ni přijdu. Zvědavost je silnější. A nakonec proč bych měl bát, s paničkou mi nic nehrozí, já jí věřím.
Páni, to je radosti, když jsem se vznešeně předvedl návštěvě, schválně jsem zvedl svůj chlupatý ocásek, aby dámy viděly, že jsem kus. Však také ztichly a jen civěly jako na krále.
Nakonec jsem se se všema pomazlil, no nebylo to špatné. Co se však stalo. Mne překvapilo, ty cizí dámy mě strčily do velké boudy v autě. Zaplakal jsem žalostně, „mňáuuuuuuuuu“. Viděl jsem, jak mazlitelce vyhrkly slzy. Auto zabzučelo a rozjelo se na dalekou cestu. Dělal jsem se, že tam vůbec nejsem. Trochu jsem se bál, ale panička by mě nesvěřila nikomu zlému, věřím jí. Asi to tak má být.
Konečně jsme na místě. Jsem v nějakém pokoji, sedím v rohu přepravky a nemíním se hnout. Okolo chodí mourinka, netváří se moc přátelsky. Ty dvě dámy sedí a čumí na mě. Lákají mně mojí oblíbenou hračkou a volají moje jméno. Kašlu na vás, chci domůůůů!
„Tak pojď, ty můj kocourku, nemusíš se bát, tady jsi teď doma, a ty můj truhlíčku.“ Tiskne mě k sobě, a to se mi líbí. Když mne pustí, uteču do kouta, ale nakonec zvítězí zvědavost.
„Bobku, ukážu ti kočičí strom“. Zalezu do jednoho domečku. Rozhlížím se, a už ke mně běží ta druhá s voňavým masíčkem. Je to neodolám, to je bašta ani mě nerozhodí mourina, která na mě syčí.
V noci jsem celý pokoj prozkoumal, docela dobré, objevil jsem misku s vodou a záchůdek, hned jsem ho vyzkoušel. Přes den jsem už tak trochu zdomácněl. Mourinka, teda Mia, na mě přestala syčet. A v noci začal ten správný kočičí rej, hráli jsme si s Miou celou noc. A nejlepší honička je na posteli přes ležící dámu, teda moji paničku - novou mazlitelku.
No ráno byla trochu nabručená, ale když nás s Miou mazlila, vypadala, že nám noční šou odpustila. Ajeje kartáč, a už mě s ním češe, sakryš, nedá se pláchnout. Na chvilku přestala, kartáč odložila. Počkej, já ho hned přemístím jinam a bude klid. Tvářím se jak nevinné koťátko. Ne fakt nevím, kde se ten kartáč ztratil. Jupííí a bude klídek.
Pro jistotu vylezu na kočičí strom a co nejvýše, ještě si postěžuju hezky nahlas „Vrrr vrrrr mńáuuuuuu“.
„Jejdanánku Fredíku, ty neumíš slézt, no pojď, broučku, já tě sundám“. A hned mně lapne a zdělá dolů.
No tak to ne, dívej, jak jsem šikovný a umím tam vyšplhat, hezky až nahoru. Nechápu, čemu se směje a volá: „Fredí, ty jsi ale ferda. Ty jeden podšívko, ty si ze mne děláš srandu“.
Uvelebím se ke spánku a hned jak se setmí, začne ten správný noční mejdan, tady se mnou nuda nebude. Mam pocit, že už mi nikdo neřekne Freddie, ale Ferdo.
