Kočka může spoustu věcí. Ležet, vyhřívat se, nechat se hladit, rozmazlovat, hýčkat a lovit. I v té nejroztomilejší kočičce je kus dravce.
Doma nikdo nepochybuje o mých kvalitách výborného lovce. Mám to v krvi. Na psech a Fredovi jsem si vyzkoušela svoje lovecké dovednosti. Číhat, připláclá k zemi, vystartovat v okamžik, kdy kořist nic netuší. Loudíc po paničce laskominu.
Oběti skočím na záda jakoby naznačím zákus do krku. Další krok se od úspěšného lovu trochu liší. Po této rychlé akci se běžím ukrýt, abych nebyla lovena na konec já.
Panička na mně vždycky volá: „Evino, ty malá lasičko, to se dělá, lekat psí babičky?“
A proč ne? Aspoň mají babky trochu vzrůšo. Nemyslete si, ony jsou na svůj věk čiperné až až. Občas po mně chňapnou, vyštěknou do ucha. To mám tedy v té rychlosti co dělat, abych se někde ukryla. Co kdyby na mou hru přistoupily. Kličkuji po pokoji, nikdy nevím, jestli je nemám za patami.
Nejlepší je to mezi listy Lopatovce, to je rostlina s velkými listy. Prý ji devastuji. Nevím, co tím myslí, a je mi to jedno.
Ale mrzí mě, že spousta rostlin z bytu někam zmizela, prý dřív, než skončí v mém žaludku. Fred je rozumný, už si tolik kytek nevšímá.
Tož to určitě nevšímá, když ho nikdo nevidí. To byste měli vidět, jak do sebe láduje listy palmy.
Potom to někde vyhodí – nejlíp, když je vytřeno. Milovala jsem „sloní nohu“ Víte, to je taková velmi chutná květina. Panička mě asi zkoušela, jak moc můžu zraněnou nožku používat, dávala ji pořad výš a výš. Jednoho dne testovací květina byla na vysoké lednici.
Jakože já nemám šanci. To možná platí na Freda. On je taková ta velká těžká kočka. Ale já, s divokou krví a neskutečnou vynalézavostí, jsem dosáhla i tohoto vrcholu. Prostě super kotě.
Paní máma se tuze zlobila. Pochopila jsem, že sloní nohu nechám žít jejím klidným nudným životem. Na lednici už nepolezu. Ale slíbit to nemůžu.
Kromě psů, lovím plyšové myšky, kuličky, v podstatě se hodí všechno.
„Bzzzzzz bzzzzz“
„Jé! No toto honem, hop sem hop tam. Rychle, je na okně! Stůj potvoro bzučivá stejně tě sežeru, mně neutečeš!“
Kdo mi postavil na parapet ten divný záhon, ještě nedávno tu nebyl. To je fuk – záhon, nezáhon, přes květináče je to náročně, ale já tu bzučilku dostanu. Výskok do výšky – jejda jsem v truhlíku. Vytřepat hlínu z pacek a jdeme dál. Nevidím, neslyším, lovím.
„Jejda moucha, Ivina je v transu! Evžene! Ne přes ty papriky, no nazdar moje rajčátka, ty blázne divoký! Já nechci mít bláto na okně!“
Zaslechnu tu, co mi sype granule.
„Mám ji jupí to byla lahůdka“
Makačka, která se vyplatila, jsem fakt šikovná, snažím se vyklepat hlínu, která mi zůstala na tlapkách. Jsem na sebe ták pyšná.
Nedávno mi Fredík vyprávěl, jak na chodbě ulovil velký žlutočerný hmyz – prý vydával zvuk jak vrtulník. Srazil ho tlapou, potom pozoroval, jak se omráčený hmyz otáčí na zemi dokolečka. To musela být zábava. Ruská ruleta, občas do ní strčil packou.
Překazila mu tu báječnou hru panička s výkřikem: „Ježiš sršeň! Frede mazej od toho pryč!“
To nechápu – za co nás vy lidi máte? Jsme prostě dravci a lovci. Jasné? Plná miska je fajn, ale lov je lov.
Často sedím na okně, pozoruji cvrkot venku. To by se to rejdilo. Ptáci, motýli, myši, ještěrky. Moc bych chtěla ven, občas se snažím protáhnout dveřmi, ale nedaří se. Prý je to venku pro mne nebezpečné, tak nevím no.
Já na to přijdu, vidím, jak se otevírají dveře. Trénuji, zatím se mi nepodařilo vyskočit tak vysoko. Zachytit kliku, ale jednoho dne…
„Moment. Co to je zvuk? Otvírají lednici to si nemůžu nechat ujít, tak pá někdy příště Evka.“
