Drobné radosti na podzimní splíny

Podzim, někdy překrásný svou barevností. Sluneční paprsky nás povzbudí, že ještě není nejhůř. Ale také čas sychravého počasí a depresí.

Někdy útočí neúprosně, všichni to známe stres, obavy. Je třeba to zkusit překonat, dělat něco, co potěší, pomůže.

Já to mám letos lehčí, sedm statečných chlupatých kuliček mi nedá čas na deptající myšlenky. Nestíhám nic. A není to o tom, že by mě tolik zaměstnali. Dosud jejích máma zvládá péči o ně v podstatě sama. Já byla jen na tribuně. A to je to. Sedím u nich a čas běží.

Že nestihnu něco udělat? Tak nic se nestane, zjistila jsem, že opravdu práce neuteče. A já jihnu, kochám se, mazlím s chlupatými kuličkami starosti, obavy se rozplynou jako mlha.

Štěńátka ještě nic neví o světě, znají jenom mámin mléčný bar. Seznamují se s mističkami plnými dobrůtek. S okolním světem, den po dni dělají krůčky vpřed.

Začínají poznávat kuchyń  a odvažují se čím dál dále, statečná štěňátka. Tady už se dá poznat, kdo je odvážný a kdo se drží pozadu, připraven k útěku.

Máma Bee je už chodí krmit méně často. Dneska mě dokonce dirigovala. Pískala u mne. Došlo mi, že je čas kdy ona krmí, ale chce, abych to udělala já. A opravdu se uklidnila, když se malí nabaštili. Jsou to moc podařená štěňátka.

Tak zvládám tento čas já. Jak jinak, než že mi mojí chlupatí pomocníci pomáhají. Musím i na procházku, moc se nechce, když je venku nevlídně a brzy se smráká. Ale když už jsem venku, tak jsem nakonec ráda. I nálada se spraví. Nemít ty čtyřnohé kámošky, ven by mně nikdo nedostal, což by byla škoda. A vlastně i pro své zdravíčko něco udělám.

Dokonce i práce pomáhá od depresí. Špatně se ráno vstává do chladného rána. Ale při robotě už není čas na splíny.

Zrovna včera jsem měla takové rychlé nastartování. První co udělám, když přijdu do práce, vařím kávu. To musí být. Včera nám tam úřadovali podlaháři, dávali nám na dojírnu novou gumu. Než vyrazím krmit telátka, loknu si povzbuzujícího nápoje. Něco jsem spolkla, něco vyprskla ven. ,,Kruci to je hnus, co je?" Káva byla odporně kyselá. Ohlížím se po kolegyních. Že by nějaký vtip? Ale toto se tady nevede.

Po prozkoumání kávy, cukru mi padne oko na misku s citróny. Jsem doma, někdo čistil vodní kámen a zapomněl vodu vylít. A já tržná místo toho abych ji vylila a dala čerstvou jsem si s ní zaléla kávu.  A co mají společného s mojí kávou ti řemeslníci? No právě jeden z nich tu konvici čistil. Napadlo by vás to, když tam byli jenom na návštěvě?

Tak probralo mě to ihned a to jde. Navíc vitamín C se v tomto čase hodí.

Moje sestra mi nedávno řekla, vždycky se moc těším na tvoje články, piš více. Tak možná v zimě, bude více času. Na druhou stranu mi povídá, ale ten poslední článek mě stál dva tisíce. ,,Cože“? Nechápu.

No víš, zjistila jsem, že máš napsaný článek. Vždycky si to vychutnám. Usadím se do křesla notebok na stole, nasadím brýle, přečtu nadpis a už pláču. Sundám brýle, utřu slzy a čtu dál. Zase plné oči slz. A jejda, došly mi kapesníčky, tak si položím brýle na opěrku křesla a musím se pořádně natáhnout pro nový balíček kapesníčků. Jsou na komodě a já se aspoň protáhnu. Jenže, ,,křup“ a brýle jsou bez nožiček, jak jsem se na to opěradlo natlačila. Valím oči na sestru a odpovídám: ,,Proč brečíš, šak ty články jsou i veselé.“

Odpověd mě dostala. ,,No víš,  Danuško, mě to vždycky moc dojme, jsem na tebe pyšná, a proč brečím, sama nevím“.

Takže milá sestro Olinko, tento článek je věnovaný tobě, už dvanáct let je toto období pro tebe hodně deprimující, třeba ti pomůže od podzimního splínu.