Delikvent

Život připraví zcela vážné věci, ty se ale dokážou zvrhnout v humornou scénu. V hlavní roli tlakový hrnec. A druhý aktér, říkejme mu třeba Jura.

Odpolední kávu, kterou jsme si daly v blízké hospůdce, nám zpestřili cizí společníci. Alkohol jim rozvázal jazyk a vyprávěli různé historky. No povídali si více méně spolu, ale nedalo se neposlouchat.

„Tož ogaři, víte vy, že já su kriminálník?“

Celé osazenstvo zpozornělo včetně nás. Přerušily jsme naše holčičí povídání.

„Jak kriminálník, cos vyvéd, ty blboune“.

Jura pokračoval v povídání. Víte, jak sem sa vybodovál, no mosél sem si znovu zopakovať autoškolu. Jedny testy jsem psál ráno. Druhé odpoledne. No a jak jsem tam odpoledne přijél, tak mi ten komisař  říká:

„Pane, my tu, ale na vás máme anonymní udání. Že pěstujete marihuanu. Musíme reagovat, udělat u vás doma prohlídku. Když už jste tady, jeli bychom s vámi.“

Všichni byli potichu a viseli očima na Jurovi. Ten se nadechl a pokračoval.

 No prý jak tam jsem. Tož mu pravím.

 „Jak asi když nemám papíry. Na kole.“

Tak to nevadí, že oni pojedou za chvilku za mnou. Nemám to daleko.

Spolusedící se zeptal na to, co nás všechny zajímalo.

„Ty Juro, a co se ti honilo hlavou, jak jsi jel domů. Bál ses?“

„Jasně, že bál. Na plotně sem měl v tlakovém hrnci uvařenú masť z marijánky. Šak ogaři víte, že tatík má špatné nohy. Ta masť mu pomáhá a ulevuje od bolesti.“

Do ticha bylo slyšet jenom: „ty vole.“

„Ale hoši, já sa bál jak sviňa. Že mi najdú palírnu. To všecko mě běžalo hlavú.  Když sem šlapal na kole. S  policajtama za prdelú.“

Celou situaci jsem si představila. Chytl mně nezadržitelný smích. Já vím, že cizí hovory se nemají poslouchat, ale toto se nedalo. Snažila jsem, v sobě smích dusit, bublala jsem jak potůček. Po chvíli mi došlo, že se smějí všichni okolo.

Dopadlo to dobře, povídá Jura, sebrali mi enom ten papiňák s tú masťú. No a pár rostlinek. Eště sa ptali, jestli mám víko od teho hrnca. Tož sem jim ho trúba dál, zabavili ho. Prej, že mi vyrozumění dojde poštú.

„Tož mňa odsudili bez mňa. Dostal jsem podmínku na dvanáct měsícú, že sa mosím slušně chovať . A hrnec zabavili jako trest, prodali ho v exekuci. Teho  mně bylo aj lúto. Nebo sem ho kúpil na burze za tři stovky.“

Jeden ze spolusedících vyzvídal. „Ty Juro, kdo tě udal, dyť bývaš v osadě s osmi barákama, to asi nebude těžké uhodnúť.“

Ale to neřeším, lidi jsou závistiví, nestojí mi za to. Abych si s tím lámal hlavu. Trest už dávno vypršal, tak su vlastně spořádaný člověk.

No více jsme už neslyšely, musely jsme domů za povinnostmi. Ale tento příběh, jsem prostě musela napsat.

Tak mně jenom napadá, jestli potom neobešel sousedy s pálenkou, aby drželi příště basu.