Nové koště dobře mete. Říká se, to až čas ukáže, co v člověku doopravdy je. Myslím, že toto pořekadlo neplatí na naši novou kolegyni. Ona bude zametat dobře napořád.
Lucka a Myška
Už se zaučila a je zaběhlá v praxi. Pracuje, tak jak nejlépe dovede. Věřím, že jí to vydrží. I když je Lucka mimo obor, má srdce na správném místě a pro zvířata má svoje kouzlo.
Lucka, ač mladá žena, má na svém kontě několik zachráněných koníků. Koně, které člověk zkazil a ublížil jim. Kolegyňka mi prozradila, že nejhorší práce byla s dvěma koníky, kteří byli zlomení psychicky. Sportovně přetížení, vyčerpávající tréninky jim podlomily zdraví. Koně byly označení jako nebezpeční, nezvladatelní. Nikdo o ně už nestál.
Tají se mi dech, když Lucka popisuje stav, ve kterém tato nádherná zvířata byla. Všichni je odepsali, ale ona ne. Riskovala hodně. Že to se zvířaty umí, se brzo ukázalo.
Má můj obdiv. Koně jsou nádherné bytosti. Já z nich mám respekt, i z těch hodných. Základ spočíval v tom, že jim udělala vyloženě „wellness“.
„Dani, tři čtvrtě roku jsem je nechala bez práce v klidu. Učila jsem je k důvěře ke mně, oni to brzo pochopili. Prostě potřebovali čas, vyčistit si hlavu.“ Tak mi popisuje začátek celé procedury Lucie.
Nelze podrobně popisovat, co všechno musela podniknout, ale hlavní je výsledek: oba koníci, a nejen oni, jsou u nových lidí.
Po nebezpečných koních ani stopy. Noví majitelé jsou spokojení a koníci také, však Lucie pečlivě vybírala, komu je svěřit. Ano, poslala je dál. Proč? Aby mohla pomoci dalším odepsaným zvířatům.
Nevím, jak to dělá, ale i pro naše svěřenkyně krávy má svoje kouzlo. Dokonce má svoji oblíbenkyni, je to vzájemné. Až dojemné, jak mladá kráva běží na dojírnu. Chce být na prvním místě. Tato pozice je pro ni velmi výhodná. Může stočit hlavu, tak aby ji Lucie mohla podrbat na rozložitém čele. Je fakt, že ji hladíme všichni, je chytrá a rychle si spočítá, kdy má na dojírnu vyrazit. A není jediná.
Ne vždy se ji podaří přijít na první místo. Zrovna včera Lůca povídá:
„Kde mám Poňu?“
A najednou se ozve spíše než kravské zabučení, takové zvláštní telecí: „Beéeéeéeée“ Střapatá hlava někde uprostřed dojírny prostrčená mezi spletí nohou ostatních dojnic. Poňa dožadující se pomazlení. Přiznám se, že jsme obě nevěřily vlastním očím, ona snad na to jméno slyší.
Při pochůzkách stájí, kdy se dělá sono, Poník asistuje, dohlíží, jestli děláme všechno správně. Neskutečná babuška.
Některé mladé dojnice jsou lechtivé, nebo i vystrašené, než si zvyknou na dojírnu. Já občas potřebuju pomoci. I když jsem zkušenější, moc mi to nepomůže. Lucka ve většině případů zvládne tyto „divokrávy“ obsloužit sama bez pomoci. Trpělivostí a klidem.
Obyčejný příběh obyčejného života, rodiče této ženy můžou být na ni pyšní. A někteří aktivisté by se asi divili, jak trápíme zvířata.
