Sedm statečných, kteří se vyloupli na svět ve Velikonoční neděli. Maličké, chlupaté, slepé, závislé na mámě. Ovšem s velkým srdcem, posláním. Žít po boku svého pána. Připraveni utěšovat ho v bolesti, trápení.
A naopak připraveni sdílet radost, lásku.
Ovšem než se, tak stane je třeba je vypiplat a tu lásku do nich vložit. S pomocí mámy Bee se nám to zadařilo. Některé okamžiky bych raději zapomněla. Jiné mi utkví v paměti navždy, ty krásné, něžné, pohánějící do žil hormon štěstí.
Dny, kdy jsem je měla jenom pro sebe, byly mazlící. S něhou a pýchou jsem je celé dny pozorovala. Bee mě volávala na kojení, byla spokojená, když jsem seděla u porodní bedny a pozorovala nový život.
První týdny jsou štěňátka kouzelná, spinkají, papají, máma je umyje. Taková pohoda.
Ale potom přijde zvrat. Z malých andílku se šikuje demoliční četa. A to doslova. Malé ostré zoubky zkouší na všem. Při krmení z misky se nejdříve musí namočit pacinky, všechno hezky rozťapkat po pokoji. Koštování pokrmu většinou nastane až poté, kdy zaškobrtnou o misku a převalí se do ní po hlavě.
Vlastně prvním příkrmům říkám koupání štěňat v kaši. Máma je ráda umyje, díky Bee.
Seznámení s „hrdým“ otcem nedopadlo podle představ. Oki vyděšený, s výrazem: „Co toto je?“ To teta Any jim hned dala výchovnou lekci, jak se chovat ke starší dámě. Ovšem malí výlupci na to hned zapomněli. Na novo ji začali tahat za ocásek, tlapky i uši. Rozumná, životem ošlehaná Any ustoupila do výšin bezpečí gauče.
Když malí pacholci začali rozebírat kuchyň na třísky, zdála už poněkud malá pro sedm miniaturních psíků. Dostali k dispozici pro ně upravenou garáž, kde měli volný přístup na dvůr. A to začal pravý rej. Z tolika prostoru měli radost a předváděli svoje štěněčí dovednosti na plno. Začali růst před očima. Rozvíjeli svoje schopnosti . Kousací, běhací, štěkací.
Užívali jsme si slunné jaro, štěňátka se toho spoustu naučila od mámy i ode mne. Brzo se začala zajímat o prostor za plotem, takže jsem všechny únikové cesty pečlivě zahradila. Aby byla stále na dohled. Zvlášť jsem si dala práci, s ochranou manželové pečlivé udržované zahrádky.
Jednoho dne se vracím z odpolední směny. Tma se teprve plížila, těším se na tu super partu. Voňavé miminka, mazlící lásky.
U branky mě vítá jenom Bee a dcerka Špagetka.
„Kde jste, miláčkové?“
Prásknu s kolem. Běžím je hledat, Bee v patách, až mi přišlápla nazouvák. Doslova mě vyzula, malá Špagi botu chytila do tlamky a pelášila s ní pryč. Napůl bosa, vidím šest páru očí. Vyděšeně mžourají za plůtkem zahrádky.
„Do prd..!“ Vykřiknu.
Nevím, jestli se radovat, že jsou v pořádku, nebo brečet. Tuším správně kalamitu. Šest malých nevinných krásných štěňátek prosí o vysvobození z vězení. Chudáčci maličcí vůbec netuší, kde se tam vzala. Zahrádka je jistě vcucla sama, nebo oni vědí, že tam nesmí.
Celí šťastní, že jsem je vysvobodila, vítají se s mámou jako o život. Skáčou po mně zablácenýma nožičkama, čeníšky od hlíny se mi zakusují do zbylého nazouváku. Lýtka. Jedno mi visí na lemu trika. Látka povoluje, už mám na triku třásni.
Konečně vysvobození.
Při pohledu na zahradu, kde byla zelenina, kedlubny, salát, brambory, se mi orosí čelo, na zádech smrtelný pot. Už nemám ani druhou botu. Přibyly další třásně na triku.
„Uff“ rajčat si nevšimli, aspoň něco. Malí šestikiloví drobečci pořádali po zahradě závody v běhu. Hru na schovávanou. Tam, kde byly kedlubny, byly brambory a naopak. Teda to, co z nich zbylo.
Moje snaha o oživení rostlin bez stonků a listů se nezdařila. Ani izolepa, kterou se u nás opravuje všechno, by to už nezachránila. To tedy nezamaskuji.
Další plán na záchranu manželova života mě nenapadl. Snad to skousne, nebo udělal obrovskou chybu. Zapomněl zavřít ohrádku k zahrádce. Malí lumpíci si už volnější místo mezi plaňkami našli. Jenom během lumpačení zapomněli, kde tesař nechal díru.
Přežil on i štěňata. Jenom jsem ho na zahradu pustila až ráno, když vychladl.
Když nastal čas loučení, ze začátku to bylo lehčí.
Bean-Fazolka jela první, plavá kráska. Panička si ji přebírala s láskou a něhou. U ní jsem věděla, že malá je v nejlepších rukou, takže to nebylo těžké. Navíc ji budu mít možnost vidět.
Bastien, krásný statný kluk, si vybral svoji rodinu sám. Rodinka si vybírala mezi třemi pejsky. On je zaujal svojí mohutností, velmi milou povahou. Vlezl paničce do klína a bylo vybráno. Pomůže jim překonat bolest, smutek. Museli nechat jít starého přítele k duhovému mostu.
Když vidíte tu radost a lásku, předáváte štěňátko lehce. Přijeli si pro něj přes celou republiku.
Brzy na to si přijeli pro Bonárka ze sousedního Slovenska. Strohý email mě nejdříve zarazil.
Nevím proč, hned se mi vybavila osada, kde zvířata trpí. Jasně, že je to blbost, jenže chci pro svoje děti ty nejlepší rodiny a trochu lustruji. Odpověď mě dojala. Pán napsal, že vyrostl s briardem a chtěl by svému synovi dopřát, tak krásné dětství jako měl on sám.
Přijela krásná mladá rodina s malým chlapečkem. Bylo poznat, že je zvyklý na psy od svých prarodičů. Štěňátka ho nekousala a chovala se k němu až s přehnanou něžností. A on jim to oplácel. Tady nebylo co řešit. Boník byl vybrán proto, že byl klidnější než divoký Bogie.
Pořád to bylo fajn, dvůr byl stále plný.
Jenže vzápětí v jeden den přišla rezervace na nádhernou Bernadettu. Velmi akční a milou fenku, ta měla na svědomí s bráchou Bogiem většinu lupačin. A zároveň i na Bogíska.
Berný putovala také až do Čech k jedné milé paní. Holky se k sobě hodí, mám pocit, že se Bernadette narodila pro ní. Obě plné temperamentu. Dům, velká zahrada, starší psí parťačka, která Berny naučí spoustu dalších lumpačin.
Pro Bogíska si přijel pán z Prahy. Nejdříve byl trochu zakřiknutý, důvod jsem znala. Umřel mu parťák, přítel pan pes. Při pohledu na něho a Bogie bylo jasné, že tito dva se hledali, až se našli. Temperamentní Bogie se pro akčního pána velmi hodí. Ho určitě nerozhodí cestovaní vlakem, metrem tramvají. Zářící oči a něžná náruč mi vehnaly slzy štěstí do očí. Vlastně tak to má být.
Když odjeli, došlo mi, že ten dosud živý dvorek je nějaký tichý. Zůstaly tu jen holčičky Bernice-Niky a BeBe Bee. Bernice čekala na svoje pány, až se vrátí z dovolené, moc se na ní těšili. A nemeškali už ani den. Hned si pro ni po návratu z dovolené přijeli.
To už mně bylo úzko na srdíčku. Pán mě objal se slovy: „Děkuji“. Bylo těžké udržet slzy za víčky. I Nika je v dobrých rukou. Láska moje malá o její život, jsme bojovaly obě, když se narodila. https://danaadamkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=712747
Zůstala BeBe Bee-Špagetka, měla zdravotní potíže. A já se rozhodla, že zůstane doma. Naštěstí se zotavila bez následků, moje radost neznala mezí.
Občas se někdo ozval na štěňátko, nepodařilo se mi smazat všechny inzeráty. Všechny jsem odmítla. Jenže potom se ozvala rodina, která o ni moc stála. Bylo v tom něco jiného - osud? Přijeli se podívat, přestože jsem jim řekla, že nevím, jestli ji chci prodat.
Přehodnotila jsem všechna pro a proti. Mám ji moc ráda tu malou bojovnici. Zaslouží si být šťastná. Paní si splní sen, který odložila na třicet let. Právě proto, že ji tak miluji, BeBe přenechám této rodině. Zaslouží si to i Bee, konečně na ní budu mít zase spoustu času. Láska malá už má sbalený batůžek.
Mám vás všechny moc ráda, děti moje chlupaté. Všechno, co jsme do vás s Bee vložily, vy teď dáte svojí rodině.
