Tak, už to na světě chodí, že i mistr tesař se někdy utne. Stejně jako můj táta, lidi o něm povídali, že je mistr tesař.
Však se u nás dveře netrhly, byly pořád dokořán. Lidé k nám jezdili z okolí a žádali pomoc mého táty Vladislava. Tátu jeho práce moc bavila, nějaká korunka navíc se hodila, však měl doma čtyři baby. Když jsme někam vyrazili, tak se pyšnil, ukazoval, tady jsem dělal krovy, jinde šaloval. My holky jsme tomu nerozuměly, ale to nám nebránilo být na tátu pyšné. Maminka to ocenila také, prostě táta nebyl jen tak někdo, byl mistr svého oboru. A nikdy nás holky na ničem nešidila, tak peníze navíc investovala hlavně do rodiny.
Později když do rodiny přibyl švagr, zaučil ho, pracovali spolu, super dvojka. Hodně si rozuměli a byli vyhledávání ze širokého okolí. Vlastně práce mého tatínka, švagra jde vidět na každém kroku na vesnických domcích. Švagr byl pro tátu jako syn a pro mne jako bratr, úžásný člověk. Když nám tragicky, nečekaně odešel, bolelo to moc, slovy se nedá vyjádřit. Já tušila, že tuto ránu osudu táta nedá, bohužel mé tušení bylo správné. Určitě tam nahoře spolu mastí karty a jsou šťastní. Možná, tam spolu pobíhají se sekerou a pilou.
Na oba proto vzpomínáme s láskou, často vyprávíme, příhody, které vykouzlí úsměv vždycky všem. Tatínek Laďa nebyl zrovna domácí kutil, dokázal připálit i čaj, když si ho přihříval. Na dně kastrůlku už zůstal jen pytlík od čaje, všude kouř a táta seděl, brýle na nose a četl. Přečetl všechno, co se mu dostalo pod ruce, máma říkávala, že i telefonní seznam.
Jednou nás dostal na pár dní na starost, no bylo to fajn. Jenom jsme měli dva dny za sebou okurkovou kyselici, tu teda dokázal uvařit. Ani nás moc nezaskočilo, když jsme v hrnci objevily drátěnku. Jak se tam dostala, těžko říct. Hlad je hlad. Třetí den byl hovězí vývar, další den, pro změnu kyselice. Pátý den naštěstí přijela máma domů. Bylo na čase, neboť už docházelo všechno, čisté nádobí, oblečení.
Jednou si máma vymyslela neskutečnou věc, a to sušák do koupelny na ručníky. Problém byl na světě, vyvrtat díru na šroub a ne do dřeva, ale do zdi. Pral se s tím statečně, byl zvykly, že jsme mu všechny asistovaly, rády, protože to byl zážitek. Stály jsme v pozoru a podávaly potřebné nástroje, tím jsme se naučily je poznávat. Táta statečně zápasil s vrtačkou, vyměnil několikrát vrták, zapíral se vší silou, no nebyl žádný obr, proto přezdívka ,,muška“.
No a podařilo se, jenže tak nějak moc, místo dírky byla ve zdi díra trochu větší, přesně hodně větší ve velikosti jedné cihly, ta ležela v sousední místnosti v ložnici přímo v postýlce sestry. Máma láteřila ,,eště, že to děcko tam nebylo.“ My ségry jsme se válely smíchem po zemi, to se tátovi povedlo. Nezklamal. A on rozkročený na vaně, pořád svíral vrtačku, povídá vyčítavě mámě ,,tož a teď máš, cos chtěla, no a je to.“ Nakonec to zvládnul a věšák visí dodnes.
Oprava kapajícího kohoutku probíhala podobně, podávaly jsme klíče různých velikostí, zase škola života. Stály s pusinkami dokořán a pozorovaly našeho tatínka, jak si při práci počíná. On byl rád, že na tak těžkou práci není sám a má psychickou podporu celé rodiny. Když bylo dokonáno, slavnostně otočil kohoutkem a naštvaně prohlásil: ,,Tak a tož, teď to neteče vůbec.“ Asi minutu jsme stali všichni jak sochy, co bude, když do ticha promluvila máma: Asi bychom mohli zkusit zase otevřít hlavní přívod vody.“ Vyšlo to.
Tak každý to máme jinak, to nic neměnilo na tom, že jsme ho milovaly. Nikdy nás nezbil, když jsme si to zasloužily, kolikrát ani hlas na nás nezvýšil. Když jsem si zase jednou udělala výlet do kravína, máma mu řekla: ,,už toho mám dost, udělej s ní pořádek!“ A udělal, vzal mě do koupelny s páskem v ruce, valila jsem na něho oči a slíbila, že kravín je tabu. Vzal můj svetřík přeložil ho přes vanu a nakázal ,, breč“ a páskem několikrát uhodil na svetr.
Jen jednou pro mě šel ven, řádili jsme venku s míčem a nevšimli si, že se šeří, parta děcek z bytovky. Najednou byl tam, vytáhl z klubka děcek moji také blonďatou kamarádku Šárku a vlekl ji k domovu. Nechápal proč se tak vzpouzím, až po chvilce se pořádně podíval, že táhne domů cizí dítě. Mámě jsme to řekli až po letech pro jistotu.
Úkoly s námi nedělal s výjimkou matematiky, v ní byl fakt dobrý, vždycky mi vypočítal celou domácí úlohu a někdy jsem to i pochopila. Vlastně ji vypočítal pro půlku třidy a já byla za hvězdu, jenže při písemce se to provalilo.
No nebyl to fajn táta? V naších srdcích je napořád.
