Vzpomínáte na večerníčka o černém kuřátku? Já ano a kuřátka, o kterých budu psát, měly z pekla štěstí.
Moje kamarádka Vladěnka je ten nejzlatější človíček, o kterém vím.
Neznám člověka vhodnější na profesi, co zastává. Pomáhá starým a nemohoucím lidem. Život se s ní nemazlil, ale ona je přesto tak laskavá a milá osůbka.
Chodí se mnou venčit mojí smečku a přitom probereme všechno. Při zastávce u ní doma mně povídá tajemně: „Danuš, poď sa na neco podívať.“
„Že ty máš koťátko, přece jenom ti to nedalo,“ odpovídám a jsem zvědavá jak sviňa.
Dovedla mě ke králikárně, kde byl obsazený jediný box. A to černou kvočkou, načepýřenou a evidentně naštvanou, kdo ji ruší. Byla v bojové náladě. Nadávala tak, že i kohoutek-lilipután, ve slepičím výběhu spustil varovný křik.
Kuřátka sotva tři dny stará se snažila schovat pod mámu, ale zvědavost jim nedala a střídavě vykukovala zpoza mámy ven. Měla snad všechny barvy.
Já jsem celá zjihla a začala na ně šišlat. Všechna mláďata jsou rozkošná a dokonalá.
„Jé Vladi, kolik jich máš?“
„No představ si, že deset.“
„No páni, tak to je mazec, to se fakt povedlo.“
Chválím Vlaďce početné hejno kuřátek. Občas se mi také zadaří něco odchovat. A proto vím, že to není jen tak. Seženu si vajíčka od vyhlášených chovatelů. Počet řeším podle velikosti kvočny, aby je obsedla. Kontroluji slepici i vajíčka a netrpělivě čekám.
Většinou se nemůžu dočkat. Když se kuřátka konečně líhnou, vyberu kuřátka, dám do tepla. A hlídám ostatní vajíčka. Po vyklubání posledního kuřátka. Je vrátím mámě. Ona ví, nejlíp co s nimi.
No když mám štěstí, tak mám z 11 vajíček šest kuřat. Zákon schválnosti, že většina jsou kohoutci.
Kamarádka mě vytrhla z přemýšlení.
„Já jsem kuřata nechtěla. Kura začala kvočať, aby neotravolala na hnízdě, tož sem ju strčila sem. Dala sem ji tam deset vajec, ať má zábavu. Beztak sedět nebude. Mám enom toho malého kohůta. Tož co by s teho mohlo byť.“
Byla jsem napnutá, co z kámošky ještě vyleze.
„No když sa vyléhly dvě kuřata, ostatní vajca měla rozházané. Tož sem si pravila: Aj tak dobré, aspoň neseděla zbytečně. Ostatní sem posbírala, že je vyhodím.“
„Ty vole!“ Vyletělo ze mne.
„Přiznám sa, že sem aj jedným hodila na hnůj. A ono začalo pípať.“
To nemohlo, přežít lítostivě kňourám nad kamarádčiným činem.
Vlaďka mě uklidnila, že kuřátko přežilo a je v pořádku. Prostě mělo štěstí. Bylo černé, takže Calimero. Ostatní kuřata se ozývala ve zbylých vajíčkách. Přesto, že ještě ani nebyla naprasklá. Zachránily se. Jak je ta příroda mocná a moudrá.
Výsledek teda je z deseti vajíček deset kuřat. Toto se mi nestalo za celou mojí chovatelskou kariéru.
Takže přísloví: Čím hloupější sedlák, tím větší brambory, sedí.
Ne, že by kamarádka byl hloupá, to fakt ne. Ale s chovem čehokoliv nemá žádné zkušenosti. Zvířata má moc ráda, ničemu by neublížila. Ale chybí ji zkušenosti. Možná i kvůli astmatu, co ji trápí, se vzdala chovu veškerých zvířat. Až na těch pár slepiček, co má.
Pohlídá i naší smečku, když je třeba, a opravdu vzorně. A já vím, že jsou v nejlepších rukou.
