Boj o život

Každé nové zrození života má svoje velké úskalí. V ohrožení je máma i mládě. Pomohla jsem na svět tolika telátkům, pár štěňátkům. Vždycky to bylo trochu jiné.

S velkým těšením a obavami zároveň jsem čekala Bee vrh štěňat. Vždycky je to velké riziko. Když porod neprobíhá, jak má. Ptám se sama sebe, stojí mi to za to?

Jenže potom se objeví tele, štěně a člověk roztaje jak jarní sníh. Slzy se tlačí do očí, srdíčko se rozplývá něhou. Obě mámy olizují, masírují svoje dítě. Ony i bez nápovědy vědí, co mají dělat. To my lidé si musíme všechno načíst nebo odposlouchat rady zkušených. Tak si často říkám, opravdu jsou lidé chytřejší než zvířata, příroda?

Oni nepotřebují mluvit, číst, psát, a přesto všechno důležité k přežití vědí.

Tenkrát Bee porod probíhal pomalu. Pauzy mezi štěňátky byly dlouhé. Byla jsem hodně vystresovaná a slíbila si, že je to naposledy už na to nemám nervy. V chytrých příručkách se píše, hlavně zachovejte klid. To se dobře píše, hůře prožívá.

Asi v polovině porodu Bee začala mohutně tlačit, tentokrát byly stahy velmi silné. Já dýchala zároveň s ní. Pohmatem jsem zjistila, že štěně je blízko a připravila jsem se.

Mládě vyklouzlo a já ho zachytila včas, ale co to? Že je za ním druhé jsem nečekala. Byly to dvojčátka z jednoho děložního rohu.

Já jsem otírala malinkou fenku, ta nejevila známky života, přesto jsem věděla, že žije.

Maličkého kloučka popadla dcera, utírala ho, masírovala. On byl na tom líp, dýchal.

Malá princezna nedýchala. A mě se vybavily situace se “zachrstěnými“ telátky. Do dýchacích cest se dostala plodová voda. Telátka chytneme za zadní nohy hlavou dolů a snažíme se vytřást plodovou vodu z dýchacích cest.

Okamžitě jsem malou bytost chytla za zadní nožky a lehounce zatřásla, přidržela jsem maličkou hlavičku, abych jí neublížila. Nějaká plodová voda přece jen vytekla. Utírala jsem jí čumáček. Neustále masírovala maličké žebra. Bee mi malou brala z rukou. Ano, její jazyk je ten nejlepší masér. Jenže to malé štěstí nedýchalo.

Zacpala jsem jí nosík, zlehoučka do tlamičky dýchla. Tak, že se zvedl hrudníček. Malá začala kašlat, prskat plodovou vodu. Lapala po dechu. Dalo se říct, že se chytla.

 Jak jsem byla šťastná. A Bee jsem malou s radostí předala, už masírovala malého brášku, který se zdál být v pořádku. Oba byli hodně malí.

Ale to není u psů nic nenormálního. Díky tomu, že je rozdíl stáří mezi narozenými štěňaty. Může být i pět dní. Díky postupnému uvolňování vajíček a výdrži spermií v těle matky. A délka březosti je velmi krátká, tak rozdíl pěti dnů jde hodně znát.

Ale problém s dýcháním u malé trval, otevřená tlamička, rychlé nádechy to není v pořádku. Boj stále trval.

„Mamko, škoda, že nemáme odsávačku“. Slyším povídat dceru.

„Sakra, škoda, že jsem na to nemyslela“ odpovídám, přemýšlím, dcera můj tok myšlenek přeruší.

„Víš, ono se to dá, odsát pusou, ale to asik nedáš, co?“

„Jak nedám, jde o život, jak se to dělá?“

A už nečekám odpověď, instinkt a mateřský pud mě navádí sám. Tentokrát zavřu štěněti tlamičku. Jeho nosík vezmu zlehka do úst a lehce odsaji, zkusím to třikrát. Vůbec nepřemýšlím, že je to fuj.

Všechny tyto představy, že je to nechutné, přebíjí neskutečná radost a výkřik dcerky.

„Mamííí, ono se to povedlo, vidíš to!“

Jasně, že vidím. Prcek dýchá, zavřel tlamičku a nadechuje se malinkým nosíkem. Brzy srovnala dech s ostatními novorozenci. Stálo to za to.

Další dny byly perné. Pět štěňat se mělo čile k světu a dvojčátka to měla těžší. Bee mě ke každému kojení volala, nebo Bady a Bernice, jak jsme malé bojovníky pojmenovaly, potřebovala mezi silnějšími sourozenci pomoci. Hodně jsem jim nadržovala.

První dny hezky oba s mojí pomocí pili. Ale po týdnu byly už vidět rozdíly. Zatímco malá bojovnice Berny už pila sama, dokázala se probojovat mezi větší konkurenty.

 Badík byl slabý bez váhového přírůstku. To jsem nečekala, on byl na tom ze začátku o moc líp než sestra. Začali jsme přikrmovat mlíčko z flaštičky. Bady sál jak o život, a o ten mu šlo. Jenže nastaly další komplikace. Být v přírodě uhynul by, hned první dny.

Příroda je mocná.

 Já vím, že ne pokaždé je dobré se snažit ji ošálit. Bylo to velmi těžké rozhodnutí. Ale bylo správné, přesto, že byl Bady bojovník. Neprospíval a já nechtěla jeho trápení prodlužovat. Když usínal a směřoval k duhovému mostu na stole u paní veterinářky, pošeptala jsem mu do ouška, že se jednou vrátí a líp.

A malá Berny? Prostě ženské mají tvrdý kořínek, ona svůj boj o život vyhrála. A nikdo by na ni nepoznal, že její vstup do života byl, tak dramatický.

Já mám další zkušenost, ale nejsem si jistá, jestli tohle chci ještě absolvovat.

Jenže pohled na spící spokojené tvorečky, kteří jsou na světě i díky mně, je k nezaplacení.