Darujete pod stromeček dárek, který nemá velkou hodnotu. On se vám další rok vrátí jako velká cennost, která se nedá vyčíslit.
Velké překvapení na nás čekalo pod stromečkem u manželovy maminky. Babička, naších dětí, mojí tchyně. Nemám moc slovo tchýně ráda už proto, že se používá dost hanlivě.
Naše „babička“ má zlaté srdíčko, svoji rodinu velmi miluje. Všechny členy bez rozdílu stejně. Dýchala by za nás.
Loni jsme ji dali prázdnou nepopsanou knížku“ Babičko vyprávěj“. Nijak to nekomentovala, ale ani se netvářila nadšeně. Tak jsme usoudili, že dárek skončí v šuplíku.
O to větší bylo naše překvapení, když nám ji za rok slavnostně předala plnou svých vzpomínek. Museli jsme ji pokřtít, protože jsme hrdí Valaši, tak jak jinak než slivovicí.
S holkami jsme ji přelouskaly jedním dechem. Četly jsme i společně, byl to hezky strávený čas.
Vzpomínky jsou hodně osobní, určené jenom naší rodině, ale určitě se babi nebude zlobit, když napíšu něco málo, jak se jim v té době žilo.
Když školu za války obsadili Němci, vyučování probíhalo v domě u naší babičky, neboť její otec vybudoval větší místnost. Byla to dřevěná stavba. V sobotu se tam pořádaly tajné taneční zábavy. Bohužel na jednu takovou přišli na udání gestapáci. Musel to být hrozný zážitek, asi jenom zázrakem všechny nepostříleli. Většina účastníků stihla utéct. Babiččina vzpomínka je na gestapáky v černých lesklých dlouhých kabátech a hrozný řev, strašně se tehdy bála a schovávala se za statečnou maminku.
V roce 1945 nastoupila do první třídy. Za pozornost stojí, že neměli sešity. Místo nich malé černé tabulky, psali na ně kamínkem, ten byl přivázaný k tabulce. Nutností byl hadřík na smazání písma.
Paní učitelka děti učila nejen psát a číst, ale také poznání obce, přilehlých údolí a kopců. Vlastně jim pomohla, poznávat, milovat zem, ve které žijí. To se dneska už nenosí.
Vrátím se ještě ke vzpomínce z konce války. Na dny kdy německá vojska ustupovala. Jako děti zvědavě nakukovaly z okna u sousedů. Ten dům byl přímo u mostu, který Němci hlídali. Všimly si granátů, který každý měl. To jim vlastně zachránilo později život, protože byly poučení, že je to velmi zrádná, nebezpečná zbraň.
O pár dnů později při chytání ryb v potoce. Stejné děti, objevily granát. Naštěstí věděly, co musí udělat. Jejich otcové tento granát zneškodnili. Na zahradě, kterou nyní vlastníme. Babička vzpomíná, že už v životě nikdy neslyšela větší ránu, než způsobil ten granát.
Vznikl velký kráter, kde se prý dobře později opékali chycení pstruzi. Do našeho potoka se bojím pustit psy, aby se něčím nenakazili, tehdy se z něho brala voda na všechno dokonce i na pití. Vůbec si to nedovedu představit.
V knížce je spousta příběhů, ne všechny veselé. To si člověk uvědomí, jak moc hezky se teď žije. Řešíme blbosti, jaké ozdoby na vánoční stromek jsou in. Jestli umělý nebo živý. Co na večeři.
Lidé tehdy byli rádi, když nějaké jídlo vůbec měli. Zažili tolik strachu a bolesti přesto zůstali lidmi. Vážili si každodenních drobností. A měli k sobě daleko blíže, bez závisti a zášti. Rodina byla jistota. Dneska v době techniky a bohužel shonu, zapomínáme na to nejhlavnější. Na nejbližší, už spolu ani neumíme mluvit. Úcta a pokora je mnohým cizí.
S dětmi jsme se dohodli, že budeme tuto tradici udržovat. Napíšu vzpomínky pro další generaci.
