Adventní jízda

Dámská jízda. Co si pod tím vlastně přestavit? Bujarý večírek, nebo návštěva baru, tančírny? Ani nevím, ale my se na jednu takovou dámskou jízdu chystaly. Cíl byla Praha.

Sestra mi s nadšením oznámila termín, kdy na tuto akci vyrážíme. Představa velkoměsta mě děsila. Plno lidí, zvlášť v tomto adventním čase. Bude to utrpení, stačí mi vyrazit do našeho malého města. Vždycky se vrátím s migrénou. Město není pro mne.

Jenže, protiklad je, že strávím čas s milými lidmi. Dcerami, sestrami, neteřemi a také s nejlepší kamarádkou. Naše výprava na matičku Prahu čítá devět lidí, tedy baby.

Všichni se moc těšili na vánoční atmosféru. Já se těšila z toho, že oni se těší.

Neteř Katka za pomoci svého muže zajistila ubytování, jízdenku vlakem s místenkou. Sestra Olga byla vybavena mapou. Ostatní dobrou náladou, a mohlo se vyrazit.

Cesta vlakem byla v pohodě, klídku. Abychom potom venku nezmrzly,  doplnily energii, tak to jistily fernetem. Malinký zádrhel, sestra nemohla najít červeně zaznačené místo na mapě. Místo noclehu. Také nápad značit to červeně, půlka mapy byla červená.

Moje mladší dcerka ač valach jak poleno, přece jenom pochytila spoustu věcí za dobu, co studuje v Brně. Nás uklidnila, nic se nebojte, navigace nám to jistí. Trochu jsem se bála, vzpomínka na cestu po Slovensku pomocí navigace se mi vybavila, a ne v dobrém.

Takže to vypadalo tak, že Renča ač vzrůstem skoro nejmenší, když nepočítám devítileté neteře, byla v čele naší výpravy s mobilem v ruce. Sestra Olga hned za ní s vlající mapou, na ni přilepená neteř Katka, ta hlídala jak údaje z mapy, tak Renču. My ostatní jsme tak trochu klusaly za nimi. Moje kamarádka Vladka, zasloužilá babička, nespustila oči z našich nejmladších členů posádky, Dášenky a Ivanky. Já se  držela strakaté čepice, červené bundy a Renčina batohu, ze kterého ji vlály popruhy, naštěstí dost dlouhé, v tlačenici jsem se jich držela. Myslím, že jsme v pohodě splynuly v davu.

Z počátku jsem se cítila dost podivně v záplavě lidí na Staromáku. Ale pocit, že jsme pořádná tlupa, mě nakonec uklidnil. Měly jsme štěstí, zrovna bil Orloj. Nádhera, jenom ten dav za mnou kazil atmosféru, ale nakonec kdybych tam stála sama, asi by to bylo divnější.

Karlův most, paráda, atmosféru jsem nasávala všemi smysly a možná ke klidu pomohl i vánoční punč. Pomalu mi docházelo, že pokud jste kdekoliv s milovanými lidmi, je to fajn, a co na tom, že je tam plno cizích lidí, kteří mi normálně nahánějí hrůzu….

A byla tu první hláška malých neteří. „Jééé, mamíí, sněžííí!“

„Jejda Ivanko, schovej ten jazyk, to nesněží, to je popel z cigarety.“

Další perlička. „Mamí, já jsem myslela, že v Praze se mluví česky.“ Rychle odpovídám za sestru. „No to jsem si, Dášenko, myslela také.“

Renča, dosud abstinentka, se dožadovala dalšího doplnění kalorií v podobě fernetu. To navigování jí ubralo hodně sil, ale vedla si statečně, sestra stále držela už poněkud namrzlou mapu.

Zbytek party jsou nepiči. Takže jsem se musela obětovat a dát si se sestrou a dcerou frťana. No velká oběť to nebyla, bylo mi zima. Tak co. U nás sa praví, že v zimě není dobré pit vodu, nebo hrozí zamrznutí.

Hurá na Pražský hrad. Ajeje schody, a ne málo. Zatímco ostatní, i malé holčičky na mně mávají z vršku, já popadající dech se usmívám a dělám, že je vše ok a jenom se kochám. Kdo by čekal v Praze takový krpál. Potkám žebráka, klečícího….moje úvahy se stočí spíše k jeho parťákovi. Pes spí tvrdě. Je zvyklý na ten ruch? Nebo je něčím omámený?

Netuším. Jsem zlý člověk, že je mi více líto němého společníka? Nechci nikoho odsuzovat, neznám osud.

Máme velké štěstí, chystá se střídaní stráže. Nečekala jsem, že to bude pro mě takový zážitek. To se nedá popsat, to musí člověk zažít.

Pod chrámem svatého Víta koštujeme medovinku. Pan stánkař nás upozorňuje na velké grády. Ovšem když mu prozradím, že jsme cérky z Valašska, zvyklé na slivovici, jenom se směje. „Tak to je v pohodě.“ Dokonce nám dal slevu.

Tma jako v pytli nám poskytuje výhled na část podvečerní Prahy. Chce to energii a tentokrát v podobě „Trdelníku“. Nemá chybu. Huby slepené, no chtělo by to večeři. Díky naší navigátorce nacházíme restauraci, která nám byla doporučena, ovšem ztrácíme Danču. Ani akční, čiperné holčičky ji nenašly. Ještě, že máme mobily.

Večerní Václavské náměstí má svoje kouzlo. Tam se mi moc líbí. Tak to je ona ta slavná socha. Nádhera. Opět dýchám z hluboka.

A jede se spinkat. Díky naší skvělé navigátorce se orientujeme i v metru. Sestra konečně složila mapu. Holky mají nápad. Máme čas i jízdenku, odvezeme se metrem dál.

Jen to ne! Trpím a očima provrtávám šachtu na povrch země. Jsou solidární a opouštíme cílenou stanici.

Ubytování bylo nádherné a luxusní. Po tolika zážitcích a kilometrech padáme na hubu. A zítra nás čekají další zážitky, a cesta domů. Mise Praha splnil svůj účel, jsem sice unavená, ale přitom mám čistou hlavu. Kdo se bojí, nesmí do lesa? Už vím, že s lidmi, kteří jsou nám milí a blízcí, není problém, vyrazit kamkoliv.