Služebníček, Vaše Veličenstvo!

Po osmnácti letech v Anglii jsem se stala britským občanem. Jsem sice chudší o víc než čtyřicet tisíc korun, ale zato bohatší o půl království. A to je jistě k nezaplacení! (Aspoň do doby, než přijde další hypoteční splátka...)

Díky zákonu z roku 2014 mohou Češi získat občanství země, kde dlouhodobě žijí, aniž by se vzdali toho českého (bratia Slováci na tuto možnost stále ještě čekají), což po brexitu obzvlášť kvitujeme. Pro hloubkové zapuštění kořenů do ostrovní půdy je třeba zde aspoň pět let bydlet (tři, pokud je manžel/ka již místní) a vlastnit velký pytlík zlaťáků:

• 4500 Kč, abyste se úředníkům pochlubili, jak pěkně umíte anglicky.
• 1500 Kč na test „Život ve VB“, prokazující, že o zemí víte spoustu patriotských zajímavostí, které k životu ve VB mimochodem nebudete skoro vůbec potřebovat.
• 40.000 Kč na vyřízení přihlášky; v ceně už je poplatek L80 (2400 Kč) za slavnostní ceremonii, kde slíbíte doživotní věrnost Jejímu Veličenstvu.

Loni v září jsem prošla testem a měsíc nato naklusala na jakýsi podivný úřad, kde mi sňali otisky prstů a podívali se, jaké podpůrné dokumenty vládě ke své žádosti stát se občanem posílám. (Nabídli mi je za dalších 1500 Kč zkontrolovat, ale usoudila jsem, že nebudu zbytečně živit ouředního šimla. Pokud jim moje papíry nebudou stačit, napíšou si o další; při nervy trhajícím vyřizování trvalého pobytu jsme si kdysi takhle vesele korespondovali a vyměňovali lejstra několik měsíců.)

Na konci listopadu přišla dobrá zpráva – byla jsem shledána způsobilou stát se britskou občankou, a jediné, co mě dělí od naturalizačního certifikátu, je přísaha věrnosti královně. Gratulujeme, vyčkávejte dalších pokynů, psali.

V půlce února přišel další dopis, který mi sděil, že musím absolvovat tu vlasteneckou slavnost a mám se na ni zaregistrovat na městském úřadu, ale kvůli lockdownu je stejně nedělají, a pak budou dost pozadu. Vyčkávejte dalších pokynů, psali opět. Zadoufala jsem, že do důchodu se občanství snad dočkám.

V polovině března najednou zvoní telefon, a že mě zvou na online ceremonii, a kdy by se mi to tak hodilo? Domluvili jsme se na hned na dalším úterý v 15.30 – to akorát končí vyučování, tak rychle pošlu žáčky do rodičovských náručí, a sednu k počítači.

V ono úterý jsem si oblékla božohodové kalhoty z dílny Marks & Spencer (ze sekáče za dvě libry) a svou nejlepší halenku, kterou jsem dokonce i vyžehlila. Hned při první hodině – tělocviku – mi došlo, že to nebyla nejvhodnější volba, a tak jsem radši změnila učební plán, abych se nemusela plazit po zaprasené zemi (Briťata se ve škole nepřezouvají) a potit se.

Den plynul poklidně, moji čtyřletí prvňáčci si hezky hráli, a my je s asistentkou volaly jedno po druhém a četly s nimi z čítanky. Krásný, pohodový den, dokonale se hodící k tak přelomové životní události, která mě už za hodinku čeká. Venku svítí sluníčko a z otevřených oken proudí svěží čerstvý větřík.

Svěží vánek jara však najednou přidusil nepříjemný zápach ze záchodků, přidružených ke třídě. Šla jsem pro jistotu na obhlídku – minimálně abych ten smrad vysprejovala – a co nevidím: V poslední kabince stojí chlapeček, kterému se občas přihodí nějaká ta vyměšovací nehodička, nervozně se usmívá a snaží se maskovat zahnědlý záchod. Bylo naprosto evidentní, že řídké bobo bylo rychlejší než ruce, překotně stahující těsné kalhoty.

(Zde budu laskavá a ušetřím čtenáře detailních popisů toho, v jakém stavu bylo dítko i záchod. Řekněme jen, že já jsem žáčka čistila čtvrt hodiny, a kolegyně zatím myla a dezinfikovala mísu, podlahu a půl kabinky. Ještě že nemusím na žádnou reálnou slavnost s reálnými lidmi v reálné zasedačce, to by asi všichni padli!)

I tak jsem se však před velkým online setkání navoněla, učesala, připravila pas, rychle vytiskla kopii slavnostního slibu a přilepila ji vedle kamery – co kdyby to po mně chtěli odříkat zpaměti? Takhle mám aspoň taháka a bude to vypadat, že cituji z hlavy.

V 15.30 na obrazovce vyskočila paní, nad jejíž hlavou visel veliký, zlatě zarámovaný obraz Jejího Veličenstva královny Alžběty II., a vedle portrétu se rozpínala britská vlajka. Paní mě (v mém kabinetu!) hezky přivítala, a nechala si ukázat průkaz totožnosti. Poté se mě zeptala, jestli budu věrnost přísahat nebo slibovat, a bez zbytečných okolků jsme přešli k samotnému aktu.

Taháka ani nebylo zapotřebí a vše šlo jak po másle do chvíle, kdy úřednice oznámila, že teď mi pustí státní hymnu. Nebyla jsem si jistá, jestli zůstat sedět nebo si stoupnout. Dřepění je neuctivé, ale zato by se paní nenaskýtal trapný pohled na mé pěkné slovanské boky. Paní s úsměvem řekla, že to je na mě, a hodila na obrazovku video s hymnou. Zůstala jsem tedy sedět na židli a radši se ani nenamáhala zpívat, protože nač v takovéto velké chvíli poukazovat na to, jsem si právě s hrůzou uvědomila, že zpaměti znám jen první sloku státní hymny?

Když tóny utichly a paní se vrátila na obrazovku, pogratulovala mi k významnému životnímu jibileu a zeptala se, jestli mám nějaký dotaz. Moudře jsem spolkla otázku, jestli mi vrátí těch osmdesát liber za ceremonii na městském úřadu, když jsme to teď odflákli během sedmi minut online, a rozloučili jsme se. Zatlačila jsem slzu dojetí, odolala pokušení vyfotit si teď už černou obrazovku, ať mám na dnešní velký den nějakou památku, a vydala se na právě začínající pedagogickou poradu. Nejdřív povinnosti, potom zábava – zvlášť teď, kdy se ze mě po půl životě v Anglii stal opravdický, zodpovědný občánek. Životní milník proto oslavím až doma, a to pořádnou horkou britskou sprchou!