Slalom mezi psími lejny

Když jsem se jako pidi-žákyně účastnila lyžařských závodů na závratně dlouhých stometrových svazích a s ohromující rychlostí 2 km/h, netušila jsem, jak jednou získané slalomové dovednosti ocením i bez lyží,

 

a to slalomem mezi psími lejny. 

Mluví se o krizi, ale vzhledem k plnosti českých hospod a restaurací asi ještě není tak strašná krize, abz ani na tekutý chléb nebylo. Mé amatérské ekonomické teorii nahrává i fakt, že česká města se hemží pejsánky, čokly, podvraťáky i psí střední a vyšší třídou. Přiznám se, že si od psů držím trochu odstup, a to zejména od doby, kdy se mi jako mladší žákyni zakouslo do pravé ruky štěně vlčáka. Rodiče se pak celé odpoledne bavili tím, že psa a jeho majitele naháněli po městě (přesněji řečeno psa po městě a jeho majitele po hospodách), aby zjistili, zda náhodou nemá vzteklinu (ten pes, ne ten majitel). Vzteklý majitel nám pak vysvětlil, že dvoumetrový bratr psa baskervilského je jen rozverné štěně, které si chtělo se mnou prostě hrát.

Rozverný otisk zubů, který mi pak jako předchůdce dnešní kérky zdobil ruku ještě po mnoho dalších žákyňkovských let, mi vryl do srdce také nedůvěru k výrokům typu: „Toho pejska se nebojte, ten vám nic neudělá.“ To říkají zpravidla majitelé hafanů, jejichž miláčci pobíhají bez vodítka v akčním rádiu 100 metrů od páníčků, zatímco moje batole se mi hystericky vrhá do náruče a vypadá, že v nejbližším okamžiku vyleze na pouliční osvětlení. Samozřejmě rozumím tomu, že i pes potřebuje výběh a bylo by kruté ho držet na vodítku, zvlášť na sídlišti plném starších lidí, dětí a kočárků, a nikdy bych si nedovolila navrhnout, aby, pokud se chce pejsek pořádně proběhnout, tak aby ho milující páníčkové vzali do luk a polí za městem. 

Co mě ale dokáže vytočit doběla, jsou volně se potulující psí výtrusy. Jsem člověk trávící a chápu, že i náš čtyřnohý přítel si potřebuje občas dojít na druhou stranu a musí vyprázdnit střeva. Proč to ale musí zůstat na chodníku či v trávě před domem?! Kladu si otázku, jestli se majitelům pejsků po bytě také válí smradlavé a mazlavé hnědé hrudky, které si pak vesele zašlapávají do koberců? Je opravdu takový problém vzít si na procházku s pejskem pár pytlíků, hovínko sebrat a vyhodit ho do nejbližšího koše? Hádám, že ne, a chtěla bych na tomto místě veřejně poděkovat asi sedmdesátiletému starci, jehož jsem tuhle viděla bleskově uklidit po vlastním psu. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Nic proti sportu a nic proti slalomu, ale je poměrně vyčerpávající neustále kličkovat na chodníku mezi psími šiškami a koordinovat pohyby batolecích nožiček, aby dělaly totéž. Stejně jako neustále prudit děti, aby nelezly do trávy, protože je plná nejen krásných sedmikrásek, ale i psích lejn, mi přijde nejen smutné, ale hlavně úplně zbytečné. (Ta tráva tam není jako záchod pro psy, že ne?)

Kdysi jsem viděla velmi naturalistickou reklamu se psím lejnem, lidskou tváří a sloganem: „Opravdu vám v tom musíme vymáchat čumák, abyste po svém psu začali uklízet?“ Něco takového by samozřejmě bylo kruté a nehumánní, ale mám jiné řešení – my maminky s malými dětmi dobře víme, kde kdo bydlí, a také kdo si po svém psu uklízí a kdo ne. A pokud se situace nezlepší, budeme nuceny se spojit a zahájit odvetnou operaci zvanou Lejny proti lejnům: To jest nechat své malé ratolesti vesele a nestoudně kadit před obydlím nepořádných páníčků. Třeba při vyškrabávání fekálií z podrážek bot přijdou na to, že je to nejen smutná a smradlavá práce, ale hlavně úplně zbytečná.

Sportu na zdravém vzduchu, ale nikoliv slalomu mezi psím trusem, nazdar!