Balení - nejradši bych to zabalila

Jet na dovolenou je bezpochyby nesmírně vzrušující a většina z nás se na letní volno těší už od ledna. Škoda, že se totéž nedá říct i o dovolenkových přípravách typu vyřizování pojištění, dokupování nezbytností a zejména balení.

Já sice většinou začínám balit s nadšením, ale to postupně chladne, zpravidla přímoúměrně s rostoucím počtem věcí a zmenšujícím se místem v kufru. Respektive ne místu, ale počtu kil, které jsem si za těžké prachy koupila u nízkonákladové letecké společnosti. Nalijme si čistého vína: Kufr je někdy stejně drahý – ne-li dražší – než letenka, takže kdo může, měl by se zkusit sbalit do příručního zavazadla. Je to sice náročnější, ale zase si s sebou zaručeně nepovezete krávoviny.

Už od roku 2002 pendluji alespoň třikrát za rok na lince Londýn – Praha – Londýn, takže mám s balením bohaté zkušenosti, a až na pár drobností se ani neobtěžuji se seznamem a balím „na ostro“. Mám ráda systém, takže položím hned vedle skříně kufr, vyštvu z ložnice drahého manžela a na naši velkou postel skládám hromádky pro každou osobu, a to podle typu oblečení: Do jedné řádky jdou bundy, pod ně mikiny, následují trička, kalhoty a šortky, fusekle, spoďáry a plavky. Boty zaigelitkuju a hodím je rovnou do kufru, ideálně na dno, aby při manipulaci s kufrem nemačkaly oblečení. V tomto ohledu pomůže i balení rolovací technikou, které ušetří místo, a když dovedně provedené, svršky vydrží vyžehlené (zase ale nečekejme zázraky). Díky systému, který má doslova hlavu i patu, navíc přesně vidím, co mi kde ještě chybí.

Jak by bylo hezké říct, že díky letitým zkušenostem jsem před cestou doslova ztělesněním pokoje a nejsem nervózní jak starý pes! Ale jsem. Když totiž jedu na jinou dovolenou než do Čech, kde mám zázemí a druhý domov, dojde mi, že vlastně ještě potřebuju sbalit léky, náplasti na puchýře, krémy proti štípancům, opalovací krém, šitíčko, manikúru a tisíce dalších blbostí, a do toho kolem mě běhají děti a přerušují mé pracné soustředění milionem dotazů. (Zpravidla na věci, které jsem jim už minimálně desetkrát řekla.) To jsou přesně ty chvíle, kdy si v duchu tajně říkám, jestli by nebylo lepší se na všechno vykašlat a prostě zůstat doma.

No, v duchu…

No, tajně…

Tuhle mně praskly nervy, když jsem zjistila, že já lítám jak hadr na holi a děti, které měly proměnit chlév s vysokou podestýlkou v původní útulný pokojíček, se „náhodou na malou chviličku zakoukaly do mobilu“. Tu mojí ohlušující reakci by si za rámeček opravdu nikdo nedal! (Chudáci sousedi.) A to měla mladší dcera ještě tu drzost mi sdělit, že už má přece uklizeno, čímž zřejmě myslela to, že všechny krámy nakopala pod postel. Tak jsem jí je, inspirována Popelčinou macechou, vyházela na hromadu doprostřed pokoje, a vzhledem k různorodosti podpostelových předmětů ani nebylo potřeba znechuceně je zamíchat špičkou nohy a říct "do večera to přebereš, a potom přijdes odprosit“. A to mělo děvče ještě štěstí, že si pamatuju, že já jako malá „uklízela“ stejným způsobem, jinak bych byla vytočená ještě víc. Ale na druhou stranu mě potěšilo, že jsem aspoň konečně zjistila, kam se ztratily všechny kávové lžičky, i když z těch penicilinem prorostlých kelímků od jogurtu mi bylo, pravda, trochu blivno. 

Pak už se ale konečně všechno dopakuje, zapne se kufr a vyrazí na cestu. U vody či v horách můžeme na pár dnů vydechnout a oddechnout, jenže pak zase začne pakování nanovo. Před zpáteční cestou je balení teoreticky jednodušší, protože se všechny věci z hotelových skříní jen přemístí do kufru a odpadá tak frantické lítání po bytě a hledání nejoblíbenějších šortek, jejich rychlé praní a sušení fénem. Prakticky to ale taky není taková procházka růžovým sadem, protože všechno trvá déle, než se předpokládá, takže je to zase stres a děs. Věřím však, že se jednou dostanu do fáze, kdy všechno během chvilky s úsměvem naskládám do kufru, a pak si půjdu s rodinkou naposledy v klidu vypít kafe. Už na tom skoro dvacet let intenzivně pracuju!