Britštější než Brit

S blížícím se brexitem a záludným koronáčem, který limituje možnosti cestovat, vyvstala potřeba se po osmnácti letech v Londýně legálně pobritštit. Dost na tom, že každé moje dítě má jiné občanství, 

a jak tvrdí manžel, nikdy nevíš, komu kdy může rupnout v bedně a pakovat tě odsud, i když tu máš trvalý pobyt. Nesnáším vyplňování různých formulářů, a tak jsem žádost o občanství měsíce (chci říct roky) odkládala. Před pár lety ale Česko zavedlo možnost dvojího občanství, takže padl můj patriotský argument „českého občanství se nikdy v životě nevzdám!“, načež přišla březnová karanténa a s ní zjištění, že kdybych chtěla odjet domů do Čech, tak v pohodě převezu dceru s českým pasem, ale tu s britským už si budu muset obhajovat jako nezletilého člena rodiny. A tak jsem (nerada) dala choti za pravdu a zahájila proces britanizace.

K získání britského občanství pro lidi z EU je třeba být tu určitou dobu „usedlíkem“ (štempl, že jsem vyplnila jakýsi post-brexitový formulář o pobytu), za L150 (4500 Kč) prokázat znalost anglického jazyka a za dalších L50 (1500 Kč) projít testem reálií zvaným Life in the UK Test.

Test obsahuje dvacet čtyři otázek z historie i současného dění, zeměpisu, poliktiky, práva a soudnictví, ekologie, státních svátků, zvyků a tradicí, běžného života, vynálezů, slavných osobností, školství, jídla, sportu, kultury a všeho, co se nějakým způsobem dotýká Velké Británie. Mezi místními obyvateli je známý jako „test, kterým by normální Brit v životě neprošel“. V tomto případě to asi není přehnané tvrzení ani suchý anglický humor, protože z mých vysokoškosky vzdělaných anglických kolegů – učitelů ho zvládl jen jeden.

Nemůžu říct, že mě uklidnilo, že databáze testu obsahuje tisíc otázek, z nichž mi systém v den D náhodně vybere dvacet čtyři kusů. V testu je potřeba správně odpovědět 75 % otázek, které naštěstí obsahují buď čtyři alternativy nebo možnost ‚pravda‘ či ‚lež‘. Jen díky tomu jsem první zkušební test zvládla na ohromujících 34 %. Deset dnů před zkouškou jsem se proto poctivě ponořila do učení a neustále opakovala všech pětačtyřicet zkušebních online testů, psala si z nich poznámky a cestou do práce studovala sto čtyřiceti stránkovou učebnici; kdo se ji naučí slovo od slova nazpaměť, má vyhráno!

Některé otázky byly samozřejmě lehké, ba triviální – který den se slaví Boží hod vánoční, kdo je manželem královny, jaká dvě přídavná jména obsahuje první verš státní hymny a jaký je úřední název celé země. Jiné jsem zvládla díky zálibě v prolézání hradů a zámků, takže jsem už předtím věděla, že normanská invaze nastala roku 1066, kdy Vilém Dobyvatel porazil v bitvě u Hastings anglosaského krále Harolda, a díky tomu vznikla dnešní angličtina - je to směsice anglosaských jazyků a staré francouzštiny. Dokonce jsem i věděla, že bitvu „popisuje“ vyšívaná tapisérie, jen jsem netušila, že měří sedmdesát metrů a je vystavena ve Francii, takže to zase byly dva body dolů. O tom, že Vilém později provedl jakési sčítání lidu a majetku zaznamenané v knize Domesday Book, se mi samozřejmě taky nesnilo, stejně jako jsem nedokázala odpověď na otázku, jestli slovo kráva - cow - je původu anglosaského, normanského nebo vikingského. (Jak vůbec mohu bez této znalosti v Anglii pít mléko?)

A to ještě nebylo nic proti otázkám typu kolik poslanců má velšský parlament, který pár vyhrál v roce 1984 zlatou medaili v krasobruslení, jaký skotský klan byl vyvražděn, protože včas neodpřisáhl věrnost Vilému Oranžskému, kdo skládal hudbu pro krále Jiřího VI., v jakém roce nastala svoboda tisku, kdy získali ženy stejné volební právo jako muži a které sufražetce za to mohou dámy poděkovat. Vysloveně pikantní byly i lahůdky „kdo navrhl podobu památníku Cenotaph?“, „Který skotský básník složil oslavnou báseň The Bruce?“ (a kdo to ten Bruce byl, aha?), a „O co šlo v listině Habeas Corpus Act?“ nebo ještě lépe „Kdy byla vydána?“

Hlava mi z toho šla kolem a na test jsem šla vyklepaná a s úpěnlivými modlitbami za Boží milost a pomoc. Uklidňovala jsem se tím, že v nejhorším znovu vyplajznu padesát liber za přezkoušení, a cestou jsem se ještě drtila jména a medaile úspěšných britských sportovců a a osvěžovala si místa slavných koňských dostihů.  

V testovacím středisku jsem nasadila roušku, ukázala svůj pas, vymydlila si ruce dezinfekcí a na pokyn úředníka si do skříňky odložila všechny věci včetně svetru. Němec přede mnou se snažil hádat o mikinu, ale měl to marné – ve třídě prý není zima. (Bylo tam otevřené okno a rtuť venkovního teploměru ukazovala 14 °C.) Novou propiskou jsem ztvrdila své jméno a občanství, načež šla propiska do karantény; my v Británii totiž bereme rostoucí covidovou infekci vážně! Pak mě zkontrolovali, jestli mám prázdné kapsy a neskrývám v ponožkách, nohavicích, roušce a rukávech taháky. Stejně jako na letišti mě ojel detektor kovů. S pasem v ruce jsem přešla v doprovodu úředníka k počítači, kde mi jiná pracovnice opět zkontrolovala pas a vysvětlila, že mám tři čtvrtě hodiny na zodpovězení otázek, a výsledky dostanu do patnácti minut od skončení emailem.

Jak jsem byla nabušená, tak jsem byla hotová za pět minut, a děkovala Bohu, že mé oči ráno při opakování padly na informaci, že proudový motor sestavil v třicátých letech minulého století Frank Whittle, internet vynalezl Sir Tim Berners-Lee, Joseph Turner maloval krajinu a anglická, velšská a severoirská soudní porota má dvanáct členů (na rozdíl od Skotka, kde na to mají patnáct lidí). Testem jsem prošla, za odměnu si koupila malinový koblih a k večeři jsme objednali čínu. 

Takže teď už „jenom“ vyplnit přihlášku, najít diplom z univerzity, potvrzující, že ovládám jazyk, a zaplatit čtyřicet tisíc korun (!). Proč jen nejsem cizinec, toužící po českém občanství?! Nejen, že správní poplatek za vyřízení žádosti činí pouhé dva tisíce korun, ale na test z českých reálií je třeba projít si jen tři sta poměrně lehkých otázek (i já zvládla cvičný test během pár minut na 29/30) a ještě ho stačí udělat na směšných 60 %.

Na druhou stranu ta zkouška z češtiny... Když jsem s magisterským titulem z bohemistiky neudělala test z českého jazyka pro 7. třídu, to asi radši zlatě nadrtit se, že prvního savce naklonoval Wilmont s Cambellem, a pak strávit několik měsíců o chlebu a vodě a šetřit na britské občanství!