Jak mi zapíchli manžela

Je to už pár týdnů, co se choť odebral na pravidelnou středeční hodinu studia Bible. Narvala jsem pětiletou dceru do postele, novorozence ukojila do říše snů a sebe jsem s vidinou klidného a uvolněného večera připojila na 

sociální síť. Manžel nebyl na biblické poprvé, zpravidla se vracel domů kolem půl desáté večer, je to od nás asi deset minut autobusem. Ten večer jsem si na Facebooku krásně popovídala s kamarády, a když jsme vytvořili asi 80 komentářů ke čtyřem různým statusům a několika fotkám, všimla jsem si, že už je deset a manžel stále nikde. Neznervóznilo mě to, třeba dlouho čeká na socku.

V půl jedenácté jsem už byla trochu překvapena, že ještě není doma, ale s mávnutím ruky „no jo, africký čas, že!“ jsem vesele pokračovala v mejdle na Facebooku.

V jedenáct jsem po chvíli hledání vyštrachala v koupelně na topení svůj mobil a vytočila manželovo číslo. Mobil vyplý, uvítala mě hlasová schránka.

Ve 23.10, 23.20 a 23.30 mě nadále vítala hlasová schránka.

Po půl dvanácté jsem začala vzpomínat na všechny vraždy, které se v naší čtvrti, jež svou kriminalitou převyšuje i britský průměr, za posledních pár let udály, a s chmury si připomněla, že drtivou většinu pachatelů jakož i obětí tvořili muži afro-karibského původu. Máte-li za manžela Nigerijce, není to zrovna růžová vyhlídka, ale snažila jsem se utěšovat tím, že většinou se zapichují či střílí teenageři, kteří si tak vyřizují důležité účty mezi svými gangy. Nemohu říct, že mě to dvakrát povzbudilo.

Ve 23.45 jsem si dala horkou sprchu a namazala se uklidňujícím heřmánkovým sprchovým gelem. Neuklidnil mě.

Pak jsem co pět minut vytáčela manželovo číslo, ale stále znovu a znovu mě vítal jen bodrý choťův hlas ve schránce.
Začala jsem uvažovat o zavolání policie, ale nebyla jsem si přesně jistá, co by mi na to, že se má drahá polovička ještě nevrátila domů, řekli; respektive byla jsem si téměř jistá, že by mi doporučili, ať vyčkám, že se asi někde zdržel.

Přes veškerý adrenalin, který mi rychlostí malého tornáda proudil po krevním oběhu, jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout. Samozřejmě jsem ale nedokázala usnout, protože už jsem si byla téměř jistá, že manžel přeplaval na druhou stranu řeky, a přemýšlela jsem, jestli se stal obětí nože či střelné zbraně, jestli to byla náhoda nebo jestli zaplatil cenu nejvyšší za to, že se zase ozval vůči nějaké nepravosti, tak jako byl před lety v narvaném autobuse ubodán pán, který naznačil mladým hochům, že kouřit v autobuse marihuanu asi není úplně nejlepší nápad.

Chvíli jsem zafilosovala nad tím, jestli chudák manžel moc netrpěl, načež jsem se pustila do plánování pohřbu. Byla jsem ráda, že máme pohřební službu nedaleko od domu, a doufala, že mají zkušenosti s lidmi jako já, kteří jsou v organizování pohřbů (díky Bohu!) úplně nezkušení. Zadoufala jsem, že mě díky tomu nenatáhnout. Poměrně dlouho jsem se pak obírala myšlenkou, jaký pohřeb udělat. Malý, nebo velký? Pozvat jen rodinu, nebo
i přátele? Když už jsem byla tak rozjetá, zašla jsem do detailu a začala řešit, jestli svým holčičkám sehnat čené šaty, nebo jestli takhle malé děti mohou jít v civilu.

A jak to vlastně všem oznámím? Rodině zavolám, to snad zvládnu, ale ostatním? Mám to napsat do statusu na Facebook? Nebo si snad změnit stav z „vdaná“ na „ovdovělá“? Je tam vůbec stav ovdovělá??

A pak přišlo dilema téměř nejhorší – co já sama se dvěma dětmi, kam dám několikatýdenní Petrušku? Budu muset jít do práce ještě před prázdninami, abych dostala zase plný plat, nebo sáhnu do úspor a zůstanu s ní doma až do konce listopadu, kdy mi skončí placená mateřská?

V neradostných úvahách, při nichž mi tekly slzy jako hrachy, jsem zřejmě usnula. Vzbudila jsem se ve čtvrt na dvě, protože Petruška sebou začala mrdlat, což je znamení, že se obsah žaludku vyprázdnil a chce dotankovat. S hrůzou jsem si uvědomila, že postele vedle mě je stále tak krásně ustlaná, jako byla předešlého rána, a bylo mi jasné, že je konec. Proběhla jsem celý byt, kdyby náhodou manžel třeba mezitím přišel a vytuhnul v obýváku u televize, ale vše bylo zlověstně přesně na tom místě, kde jsem to já večer předtím nechala.

Vzala jsem do ruky telefon a vytočila manželovo číslo. Hlasová schránka. Jala jsem se volat policii. Neudělala jsem to proto, že jsem si najednou nebyla úplně přesně jistá, kde se vlastně to místo, kam šel na biblickou, nachází. Začala jsem depresivně kojit.

Najednou jsem zaslechla nějaký zvuk. Ano, byl to ten zvuk, který jsem si už několik hodin přála slyšet – šramocení klíče v zámku. Zadoufala jsem, že to nejsou manželovi vrazi, kteří mu ukradli peněžensku s librou padesát a také klíče, a k ruce si připravila telefon s prstem připraveným na čísle devět, abych dokázala bleskurychle vytočit tísňové volání, jež je v Británii 999.

Vzápětí jsem telefon s úlevou odhodila – byl to manžel!!!! Vyběhla jsem mu radostně vstříc a během jedné sekundy ho jak nadšeně uvítala, tak mu vynadala, kde byl tak dlouho, že jsem mu asi čtyřicetkrát volala a málem umřela strachy.

Má druhá polovička odpověděla, že změnili program a místo studia Bible byla modlitební, která trvala od devíti do dvanácti, a pak že dlouho čekal na autobus. Položila jsem nejlogičtější možnou otázku, proč mi teda nezavolal?!?!

„Nechtěl jsem tě budit“, odpověděl s láskou.

Myslela jsem, že ho zabiju...