Jak jsme ve třídě rozeznávali identická dvojčata

Porodní statistika tvrdí, že se rodí čím dál tím víc dvojčat. Nejsem porodní asistentka ani statistik, ale jsem nakloněna tomu věřit, už proto, že se mi letos podařilo mít ve třídě hned dvoje dvojčata. Ulevilo se mi, když jsem 

zjistila, že dvojčata holky jsou dvouvaječná a rozdílná, na jednovaječných chlapečcích jsme ale zlomili hodně louskáčků, než jsme tento oříšek rozlouskli.

Uznávám, že je velmi roztomilé identická dvojčátka oblékat do identických hadrů a dát jim téměř identická jména. Podotýkám ale zároveň, že luxus stejných oblečků by si rodiče měli dopřávat jen v době, kdy se o děti starají oni sami nebo někdo, kdo je schopen děti od sebe rozlišit (ha ha). Poslat do školy dvě stejně oblečené děti s podobně znějícími jmény, kteréžto děti jsou zároveň velmi nevybavené co se angličtiny týče a navíc huhňají, je jako darovat učitelce ručně vyřezávanou dýku a pak jí tu dýku ručně vrazit mezi lopatky.  

Ze začátku jsme se snažili Tamima a Hamira*, o němž jsme se dlouho domnívali, že se jmenuje Hamim, protože matka taky není jazykově příliš vybavená, rozeznávat podle toho, že Tamim je údajně vzteklejší a průbojnější. Označovali jsme proto hysteričtější dítě Tamimem a byli úplně v prčicích, když se vztekali buď oba najednou, případně ani jeden z nich.  

Krátce na to jsme přistoupili k tomu, že jsme jednomu z nich začali dávat odznáček, povětšinou Tamimovi, protože ten nám tehdy padl pod ruku první a obávali jsme se, že když to budeme dělat na střídačku, tak z toho zblbneme. Ráno to tedy ve třídě vypadalo tak, že matka přivedla dva stejně oblečené a stejně učesané hochy, my si od ní nechali říct, který je který, a Tamimovi přibodli na triko odznak školy. Když hoši potom několikrát odznak omylem odnesli domů a zapoměli ho přinést zpátky, pomáhal nám v identifikaci jen fakt, že často stonali a jejich maminka přiváděla třeba jen jednoho.  

Pochopitelně jsme se rodičů často ptali, jak kluky od sebe vlastně rozeznají. Při bližším zkoumání jsme chápali, že každý je trochu jiný, nicméně detaily byly tak drobné, že se nedaly ani popsat, pouze vytušit. Jedním z matkou deklarovaných poznávacích znamení bylo, že jeden z chlapců má méně vlasů než ten druhý. Také rada, že oba sice mají na rozdíl od většiny smrtelníků na zátylku dvě vlasová kolečka, a jeden z nich má ta kolečka blíže než ten druhý, byla velmi praktická. Nejen že jsme s kolegyněmi nebyly schopny si zapamatovat, kdo má jak napolohovaná kolečka a zavrhly nosit v kapse pravítko na poměřování vzdáleností, ale když si každý hrál někde jinde a my potřebovali oslovit jen jednoho z nich, byly jsme opět v háji dubovém.  

Do podobné kategorie spadalo i tvrzení otce, že Hamir  je vyšší než Tamim (asi o centimetr), což je užitečné vědět, pokud chlapci stojí těsně vedle sebe a nehýbají se. Ale když jeden dřepí v pískovišti a druhý jezdí na kole, tak ten rozdíl do očí zas tak bijící není. Toto rádoby poznávací znamení jsme navíc úplně zavrhly poté, co jejich otec dva dny na to naznačoval, že vyšší je vlastně Tamim.  

Nejen díky tomu jsme s kolegyněmi často vedly ohnivé diskuse na téma jestli je rodiče opravdu rozeznají nebo ta jména jen tak střílejí od boku, o čemž by svědčil i fakt, že hoši se pětkrát za den představují jinak. V této souvislosti jsme ale také uvažovaly, jestli toto zdánlivě schizofrenní jednání nemůže být příčinou (eventuelně následkem) toho, že když jednoho potřebujeme oslovit, tak ho pro jistotu oslovíme oběma jmény, tedy „Pojď sem, Hamire Tamime!“, případně „Sedni si, Tamime Hamire!“  

Po prvním trimestru už mě tahle hra na schovávanou přestala bavit a vyrobila jsem barevně odlišené odznaky, zelený se jménem Hamir  a modrý se jménem Tamim. Jejich cílem bylo nejen pomoci hochům rozeznat psanou podobu jejich jména, protože v tom za ostatními těžce zaostávali, ale hlavně umožnit nám i dětem správně je pojmenovat. Barevný kód přitom nesloužil k rozeznávání jen dětem, ale především mně, protože jsem při své krátkozrakosti nebyla schopna jména přečíst na vzdálenost větší než tři metry. (Jen s vypětím všech sil a s velkou lítostí jsem zavrhla nápad vyrobit odznaky o poloměru 20 cm, výška písma 30 cm, jež bych mohla přečíst i z konce hřiště.) 

Jediným problémem bylo, že ač jsme chlapce označili přesně dle pokynů jejich matky, hoši se v průběhu dne opět představovali systémem padni kam padni. Trvala jsem však na tom, že když matka v devět hodin řekne, že tohle je Hamir , tak já mu budu říkat po zbytek dne Hamir a ne Tamim, přestože to tvrdí on a jeho bratr podobně zarytě tvrdí, že je Hamir, i když je ozdoben krásným modrým odznakem se jménem Tamim. Vycházela jsem z teorie, že matka své děti prostě musí rozeznat, a navíc z poznatku, že tito dva hoši jsou příliš nezkušení a dětští na to, aby si z nás zkrátka dělali šprťouchlata.  

Pak nastal krásný květnový den a Hamir venku na školním hřišti chytal zajíce tak nešťastně, že po pádu jel obličejem několik centimetrů po asfaltu. Když se zvednul, tak jsem se zděsila, popadla ho za ruku a kvapem odtáhla ke zdravotnici. Ta smyla vrstvu krve, vrstvu špíny, pak další vrstvu krve a řekla, že je to sice ošklivé, ale pouze povrchové. Přesto jsme hned zavolali rodiče a doporučili jim vzít ho k doktoru, zvlášť kdyby se objevilo zvracení či nadměrná spavost.  

Komplikace se naštěstí nekonaly a Hamir byl zakrátko jako rybička. Zůstala mu však památka v podobě jizvy na čele a na tváři. A ač je to smutné, opět se potvrdilo, že všechno zlé je pro něco dobré – konečně totiž s jistotou víme, se kterým dvojčetem máme tu čest.    

* Jména byla změněna. Foto ilustrační