Tato kapitola je věnována roli klavíru v životě Wolfganga Amadea Mozarta a jeho fenomenálním klavírním koncertům.
Klavír, nástroj, na který Mozart zahrál už jako sedmileté dítě vše co si jen usmyslel, zůstal nástrojem jeho srdce. Klavír je součástí jeho života a umělecké identity, zůstává základem jeho živobytí po celý jeho život.
Mozart je také nejvíce zobrazován s nebo u klavíru (ve skutečnosti je tím nástrojem cembalo, které bylo postupem let nahrazeno kladívkovým klavírem). Dokonce i v dobách jeho operního úspěchu nebyl klavír tak úplně upozaděn.
Tři roky před smrtí se chtěl Wolfgang, zbavit životních nesnází pokusem o návrat ke kariéře klavírního virtuose. Tento výkřik do tmy se ukázal být marným. Nebyl už tím zázračným dítětem a sláva jeho raných vídeňských let, kdy pořádal úspěšné koncerty, byla už nenávratně ztracená. Pro tyto koncerty raných vídeňských let napsal podstatnou část z jeho asi dvou tuctů klavírních koncertů. Ne všechny jsou však milníky klavírního umu, zejména rané skladby, kde se inspiroval skladateli, jako byl Johann Christian Bach nebo Jahann Schobert. Naopak na Salcburských skladbách ze sedmdesátých let osmnáctého století můžeme vidět, že mu koncerty sloužily jako velké hřiště, kde chlapec zkoušel nejrůznější kombinace a variace motivů. V Klavírním koncertu v E dur (K 271) z roku 1777 nechává Wolfgang nástroji vyniknout nad orchestr a v druhé větě ho zase nechává umlknout ve smutně šedých tlumených tónech, aby mu dal opět v kontrastu s tím vyniknout ve větě třetí. Tento vývoj znamenal zlom vyváženosti a pravidelnosti skladeb, ačkoliv se Mozart nikdy ve skutečnosti nevzdálil od klasické elegance starých mistrů.
Charakteristické pro Mozartovy práce je vkládání improvizačních prvků, které se neomezují pouze na vkládání kadencí, které mají být klavíristou volně protnuty na konci vět. Rovněž rozšíření ozdob a takzvaných úvodů, které vedou ke skutečnému vstupu klavíru, ale které nejsou přímo předepsány v partituře. Mozart jako sólista také dirigoval orchestr od klavíru a podle barokního vzoru podporoval orchestr v akordech, toto basso continuo také není zapsáno v partituře.
Dalším fascinujícím aspektem Mozartovy práce je vzájemný vztah mezi instrumentálním a operním stylem kompozice. Krásným příkladem jsou opět klavírní koncerty raných vídeňských let. Dvě hudební sféry se vzájemně přizpůsobují tak živím způsobem, že člověk může velice dobře rozeznat vztah například mezi Klavírním koncertem D moll (K 466) a Donem Giovannim. Stejně tak můžeme najít prvky z opery Le nozze di Figaro v Klavírním koncertu A dur (K 488).
Jak se Mozart stával slavným operním skladatelem, jeho sláva jako pianisty se pomalu vytrácela. Tento fakt by mohl vysvětlovat, proč se Mozart s Klavírním koncertem C dur (K 503) vrací zpět ke konvenční cestě. Toto dílo indikuje ubývající radost v Mozartových skladbách a životě, zároveň znamená dočasný konec série skvělých klavírních koncertů.
Ani ne o dva roky později Wolfgang složil Klavírní koncert D dur (K 537) pro koncert, který se nikdy nekonal. Na tomto díle je něco zvláštního, zní, jako by ho ani nenapsal Mozart. Je nevýrazný a bez fantazie.
Posledním dílem byl Klavírní koncert H dur (K 595), jenž omezuje orchestr na klarinety, bicí a trumpety. Tento koncert je velice zvláštní, jakoby magicky přitahoval posluchače, je jednou ze skladeb, které nemůžete jen tak vypnout, nebo jí přestat vnímat.
Pokračování příště
