Amadeus - Odchod ze Salcburku

Tato kapitola pojednává o Mozartově cestě do Německa, o první lásce a o jeho velkých operních ambicích. 

Bylo tomu pět let od chvíle, kdy se vrátil Wolfgang z Itálie, kde zažil úspěch a vzrušení. V Salcburku mu bylo nesnesitelně. Chtěl pryč od nudného života na dvoře a zažít znovu to vzrušení z cesty a hlavně už se nikdy nevrátit.

V roce 1777 se vydává znovu na cestu. Tentokráte se svou matkou, protože Leopold si už nemohl dovolit na tak dlouho opustit dvůr a neplnit si své povinnosti. Cesta byla uskutečněna v naději na získání dobrého honoráře nebo dobře placeného místa v Německu. Naděje se bohužel ukázala jako marná.

Mozartovi se muselo zdát až cynické doporučení kurfiřta Maxmiliána III. Josefa, že by se měl pokusit získat slávu v Itálii a ne toužit po místě v Mnichově. Proto odjíždí do Mannheimu,aby zde zkusil své štěstí podruhé.  Nebyl ale přijat zdejšími hudebníky. V Mannheimu prodléval déle, než bylo nutné, protože zde potkal rozkošnou sedmnáctiletou Aloisii Weberovu, do které se bezhlavě zamiloval. Aloisie ale nikdy Wolfganga nemilovala tak, jak by si přál. Když se o tom dozvěděl Leopold, dost zuřil a nařídil manželce a synovi, aby okamžitě odcestovali do Paříže.

V březnu roku 1778 se vydal Mozart s matkou do Paříže. Aby zaplatili za cestu, byli nuceni prodat jejich šestnáct let starý kočár pod podmínkou, že je nový majitel dopraví do Paříže. Jejich cesta se bohužel stala tragickou, když Mozartova matka 3. července 1778 umírá ve věku padesáti osmi let. Mladý Wolfgang neměl kuráž napsat tuto zdrcující zprávu přímo otci. Rozhodl se nejdříve zpravit o události rodinné přátele. Abbé Bullinger byl nakonec ten, kdo řekl Leopoldovi o smrti jeho ženy. Leopold pravdu tušil dávno před tím, než mu byla řečena. Vše dával za vinu Mozartovi. Obviňoval ho, že matku zanedbával pro vlastní prospěch. Tato výčitka zůstala zprvu nevyřčena, ale Leopold ji nakonec v jednom z dopisů použil. Mozart se zahanbeně vrátil do Salcburku a pokorně požádal hraběte Colloreda o možnost navrátit se do dvorní kapely.

Mozartovým hlavním úkolem v Salcburku, kde nyní zastával místo dvorního varhaníka, byla duchovní hudba. Nebylo to úplně to, co chtěl vždy skládat. Mozart vždy toužil po hudbě dramatické. Tento fakt vystihují nejlépe dvě díla Missa solemnis (K 37) a Krönungsmesse (K 317) obě v C moll. Konkrétně ve velikosti orchestru, kterou obě skladby požadovaly, působí velice slavnostně a velkolepě. Proto byly používány pro velké duchovní slavnosti. Byly často hrány také pro jejich délku. U mší jsme zvyklí na délku kolem jedné hodiny, což je společně s kázáním poněkud příliš. Obě již zmiňované mše mají jen kolem třiceti minut a to i s obligátní instrumentální epištolní sonátou, pro hraběte Colloreda byly tedy kompaktní a tak akorát krátké.

Mozart tedy hledal cestu jak nekomponovat příliš světskou hudbu a přitom se nevzdat svých operních ambic. Výsledkem jsou skladby expresivní a s napětím, spojené v tradiční umění kontrapunktu a fugy dosahující monumentálního efektu v rámci duchovních konvencí. Dokonce i v pozdějších letech si Mozart cení těchto prací, když motivy z nich používá, konkrétně motiv převzatý z Agnus dei, pro lid z obou jeho Vídeňských oper Figarova svatba a Cosí fan tutte a také v opeře La clemenza di Tito uvedené v roce 1791 v Praze u příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem.

I přes jeho produktivitu v období po návratu z Paříže, čekal Wolfgang na další operní zakázku jako na smilování boží. To nepřišlo až do léta 1780.  To léto dostal tedy zakázku na operu pro Mnichovskou karnevalovou sezónu 1781. Libreto mělo název Idomeneo, Ré di Creta (K 366). Velké sborové scény a ono úzké prolínání árií s jevištní akcí odhaluje Mozartovo sebevědomí v jednání s tradiční opera seria a její pevnou posloupností jednotlivých čísel, více méně pevně daných od poloviny 17. století.  Nicméně Idomeneo zůstává ve škatulce vážné opery, dokonce i s nezbytným partem pro kastráta v druhé mužské úloze i když jejich časy jakožto barokního ideálu, byly už relativně passé. Hlavní mužská úloha je napsána pro tenor, konkrétně byla napsána pro stárnoucí operní hvězdu Antona Raaffa, kterého Mozart znal z návštěvy Mannheimu. 

Pokračování příště