Amadeus - Na cestě za novými úspěchy

Tato kapitola je věnována Mozartovým prvním operním pokusům a další cestě do Vídně a Itálie, která se odehrála zhruba mezi léty 1765 až 1772. 

Během velké rodinné cesty po západní Evropě se Wolfgangova pozornost obrátila od cembala k orchestru a komponování komorních skladeb, které pak hrál i na veřejných koncertech.  Po jeho návratu do Salcburku se s ohnivým zápalem vrhá do dramatické hudby. Ještě z Londýna, kde chlapec složil árii Va, dal furor portata (K 21), píše Leopold, že jeho syn má plnou hlavu opery a chce ji prezentovat v Salzburgu spolu s dalšími mladými lidmi.

A opravdu jeho první skladba, kterou složil po návratu do domovského města, byla Or che dover/Tali e contanti sono (K 33), árie pro tenor s úvodním recitativem. Použití trubek v instrumentaci propůjčuje skladbě speciální slavnostní nádech a ukazuje Mozartovu hudební vyspělost.  Árie byla poprvé hrána jako přídavek v divadelním představení italské herecké společnosti, která hostovala na arcibiskupském dvoře.

O půl roku později Mozart složil latinskou komedii Apollo et Hyacinthus (K 38), skladba byla uvedena jako interludium v tragédii v auditoriu Salcburské univerzity 13. května 1767. Tato skladba byla první Mozartův příspěvek opernímu žánru.

Nyní v úvahu připadala další cesta a to buď znovu do Vídně, nebo do Itálie. Jak ve Vídni, tak v Itálii byly na vrcholu slávy největší operní hvězdy té doby. Leopold věděl, že synova hudba je dostatečně dobrá na to, aby byla zpívána hvězdami. Navíc chtěl získat zpět peníze, které vložil do synovy budoucnosti.

Získat honorář za operu se stalo dalším velkým cílem rodiny Mozartovi. Vídeň se zdála jako nejlukrativnější místo na jeho splnění, protože se zde v září 1767 měla konat císařská svatba. 

  Tak se tedy znovu dostala rodina do Vídně. Císařská svatba se však nekonala, protože teprve šestnáctiletá nevěsta arcivévodkyně Marie Josefa podlehla epidemii neštovic. Mozartovi před nákazou prchli na Moravu, bylo ale už pozdě, Wolfgang byl nakažen.  Na konci října 1767 se na Wolfgangově obličeji začaly objevovat první puchýřky a zanedlouho  se nakazila i Nannerl. Naštěstí jediné následky, které z této smrtelné nemoci děti měly, byly jizvy, které už nikdy nezmizely.

Do Vídně se rodina z Olomouce vrátila až začátkem roku 1768, zde se jim dostalo vřelého přijetí u císařského dvora, kde mu byl zadán úkol složit komickou operu pro císařský dvůr. A tak vznikla La finta semplice (K 51), kterou dokončil v létě 1768.  Jediné co Josef II. nedokázal prosadit, byl požadavek, aby Wolfgang představení režíroval. Leopold Mozart měl určité podezření, že se Giuseppe Affligio, nový nájemce Burgtheater, se bude snažit jeho syna dostat pryč ze žárlivosti, ale více pravděpodobná verze je méně drastická. Affligio se pouze bál nechat svůj milovaný operní dům v rukou dvanáctiletého chlapce. A tak byla premiéra zmařena.

Dalším dílkem, které bylo provedeno komorně, byl německý singspiel Bastien und Bastienne (K 50). Singspiel byl uveden v zahradním pavilonu zámožného lékaře Franze Antona Mesmera.

La finta semplice také nezůstala bez premiéry. Byla uvedena 1. května 1769 u hraběte Schrattenbacha v Salcburku.

Salcburského arcibiskupa naštval Leopoldův neočekávaný odchod z města za účelem této cesty do Vídně, proto mu odmítl vyplatit honorář vice-kapelníka dvorního orchestru. Nicméně když opustil Salcburk na podzim podruhé, daroval mu 120 dukátů.

Toto patnáctiměsíční turné po Itálii bylo první a nejdelší z celkem tří. Mozart a jeho otec je podnikli mezi léty 1769 a 1773. V Itálii se začaly Leopoldovy sny stávat skutečností.  V Miláně dostal Wolfgang velkou operní zakázku, v Římě byl vyznamenán Řádem zlaté ostruhy a v Boloni se stal členem významné Accademia filamonica.

Mezi tím Mozart rychle dospěl a v pouhých patnácti letech už byl na stejné úrovni jako například Johann Adolf Hasse nebo Christropher Wilibald Gluck. Ale nic bohužel netrvá věčně a Mozart se Italskému publiku rychle okoukal. Leopold byl zklamán, doufal, že jeho syn získá v Itálii stálé angažmá.

Vrátili se tedy do Salcburku, zde Wolfgang přijal neplacené místo třetího koncertního mistra. Bylo to pro něj i jeho otce velice ponižující. Dnes si nedokážeme ani představit, jak se asi musel cítit, když do té doby sklízel jen samé úspěchy.

V roce 1772 mu hrabě Colloredo (nástupce hraběte Schrattenbacha) přiznal za jeho práci roční důchod, který ani zdaleka nedosahoval výše honoráře za zahraniční koncerty.