Krátce před rozdělením Československé federativní republiky v roce 1993 na dva samostatné státy, Českou a Slovenskou republiku, sílily snahy moravských autonomistů o svůj vlastní stát, resp. o spojení se Slovenskou republikou.
Po šestadvaceti letech v myslích mnoha rodilých Moravanů, i těch, žijících v Čechách, myšlenky po vlastním státě nadále zůstaly, byť nejsou natolik hlasité, jak by si možná sami přáli.
Strach z toho, že je české úřady obviní z projevů moravského nacionalismu a iredentismu, je u mnoha moravských patriotů překážkou ke splnění odvěkého snu svých předků.
Mnozí z nich, kteří pracují v Čechách, mají obavy ze ztráty zaměstnání, znesváření si kolegů a známých, kteří jejich názory o znovuobrození moravského národa nesdílejí.
Být terčem posměchu a škodolibosti jistě není nic příjemného. Mnozí to poznali zejména v dobách školních studií a nechtěli se k tomu opakovaně vracet.
Jsou ovšem situace, kdy je třeba se vzepřít zaužívaným konvencím a prosadit si své. I navzdory tomu, že na vás budou jiní ukazovat prstem, zesměšňovat vás a házet vám klacky pod nohy při každé příležitosti.
Minulost lidských dějin ukázala, že právě ti, kteří šli proti proudu, se nakonec zapsali do historie a změnili její chod jednou provždy. Ať už v pozitivním nebo negativním smyslu.
Staré rčení praví: Líp je býti ve společnosti jediné inteligentní osoby, než ve společnosti hloupého kolektivu.
Morava v rámci národně-politického svébytí v prostoru, který je jí zcela cizí a který jí upírá právo se národnostně a kulturně vyvíjet, musí ještě dozrát. Jako vinná réva, která oslňuje svými plody celý úrodný moravský kraj...
