Konečnému řešení slovenské otázky zabránil až Hitler. Díky "Mnichovu"

Česká veřejnost je již od skončení druhé světové války na pomezí dvou zcela odlišných interpretací historie. Jedna část vnímá výsledek války jako zadostiučinění. Druhá jako prohru evropské civilizace a její brzký konec. Skutečně?  

Kauza "Mnichov".

Dosti propírané téma, které se táhne poválečnými dějinami Čech jako mula v posledním tažení. Téma poměrně košaté, pro některé docela nepříjemné a tabuizované. A to zejména pro ty, kteří mají problém si připustit vlastní omylnost.

Konec první světové války a s ní i rozpad Rakousko-Uherské říše znamenal pro české politické a umělecké kruhy obrovskou příležitost k naplnění vlastních ambicí, kterým se jim během existence monarchie nedostávalo. A právem.

Šovinistické a panslavistické myšlenky české elity brzy našly své věrné stoupence nejen mezi českou šlechtou, ale i maloměšťáky, přičemž se snažila do tohoto projektu zapojit i ostatní přilehlé národy s přesvědčením, že jiná cesta, než rozptýlení českého vlivu ve střední Evropě (a dál), není možná. Cíl byl jediný - zničit němectví a vytvořit autonomní území, kde nebude mít německý národ žádný, resp. pouze minimální význam. Bez ohledu na to, že právě díky Němcům se české země staly tím, čím jsou i dnes.

Kostky tedy byly vrženy. Volba padla na Slováky. Mladý národ v srdci Evropy, oplývající nedotčenou přírodou a úrodnou půdou. Tudíž volba na jistotu.

Po vyhnání sudetských a karpatských Němců se plán na počeštění slovenského obyvatelstva dal do pohybu.

Naštěstí se nepočítalo s tím, že Slováci mají v sobě něco, co Čechům zcela chybí...

Víru.