Česká veřejnost je již od skončení druhé světové války na pomezí dvou zcela odlišných interpretací historie. Jedna část vnímá výsledek války jako zadostiučinění. Druhá jako prohru evropské civilizace a její brzký konec. Skutečně?
Kauza "Mnichov".
Dosti propírané téma, které se táhne poválečnými dějinami Čech jako mula v posledním tažení. Téma poměrně košaté, pro některé docela nepříjemné a tabuizované. A to zejména pro ty, kteří mají problém si připustit vlastní omylnost.
Konec první světové války a s ní i rozpad Rakousko-Uherské říše znamenal pro české politické a umělecké kruhy obrovskou příležitost k naplnění vlastních ambicí, kterým se jim během existence monarchie nedostávalo. A právem.
Šovinistické a panslavistické myšlenky české elity brzy našly své věrné stoupence nejen mezi českou šlechtou, ale i maloměšťáky, přičemž se snažila do tohoto projektu zapojit i ostatní přilehlé národy s přesvědčením, že jiná cesta, než rozptýlení českého vlivu ve střední Evropě (a dál), není možná. Cíl byl jediný - zničit němectví a vytvořit autonomní území, kde nebude mít německý národ žádný, resp. pouze minimální význam. Bez ohledu na to, že právě díky Němcům se české země staly tím, čím jsou i dnes.
Kostky tedy byly vrženy. Volba padla na Slováky. Mladý národ v srdci Evropy, oplývající nedotčenou přírodou a úrodnou půdou. Tudíž volba na jistotu.
Po vyhnání sudetských a karpatských Němců se plán na počeštění slovenského obyvatelstva dal do pohybu.
Naštěstí se nepočítalo s tím, že Slováci mají v sobě něco, co Čechům zcela chybí...
Víru.
