Velikonoční bitva

Probudil jsem se do krásného rána – koronavirus a blizard. Na Velikonoce! Ježišikriste, povzdychl jsem hořce a zahleděl se z okna. Místo modré oblohy šedá deka. A sníh. Co si za takového rána počít? Laškovně jsem se dotkl ženy.

Pohlédla na mě a já na ni.

Naše rty se přiblížily.

A vtom mi cosi přistálo na zádech.

Zatracenej pes!

„Mazej!“

Nemazal.

Naopak. Vrtěl ohonem a snažil se vecpat mezi nás.

Ale já se nechtěl vzdát.

Neuhnul jsem.

Pes však měl navrch. Svým chlupatým zadkem usedl na mou hlavu.

„To si snad dělá srandu!“

Vymanil jsem hlavu zpod psí zadnice.

„Neštvi mě!“

Pes na mě svrchu pohlédl a ulehl na polštář vedle Arleny.

Několikrát jí olízl obličej a vyplázl na mě jazyk.

„Čert nám byl toho vořecha dlužen,“ pronesl jsem a zvedl se z postele.

Prohrál jsem.