Ústav pro studium dopravy

První kapitola příběhu odehrávajícího se v současné Americe, v níž náš hrdina zažije v práci krušné, ale svým způsobem i vtipné, chvilky.

Arlene nahoře oddychuje. Mám pocit, že skrz zdi slyším každý její nádech a výdech. Je to vůbec možné? Každý den přesně v deset lampa zhasne a dveře do ložnice se přivřou. A za minutu už spí. Ať se děje, co se děje, spí. Jako kdyby ji tak někdo nastavil. Kdyby měl být zítra konec světa, tak minutu po desáté bude spát. A já budu sedět v přízemí a psát tyto zápisky. Nemohu spát a noci jsou dlouhé.

Kde začít? Nejspíš tím, co se mi dnes přihodilo v práci. Málem jsem se podělal. Na veledůležité schůzi o ničem. Svolal ji ředitel, bůhví proč. Účast byla samozřejmě povinná.

Ředitel hovořil dlouho, neboť se rád poslouchá. S troškou do mlýna přispěla i šéfová. Mám ji rád. Či spíše míval. Když jsem tu před lety začínal, byla ještě žena. Dnes je již pouze pracovnice. Schopná a výkonná. Je mi jí tak trochu líto.

Sdělila nám, jak si váží naší práce a slova se opět chopil ředitel. Vykládal zrovna cosi o optimálním využití lidských zdrojů, když se dostavily křeče. Strašlivá bolest. Zkroutil jsem se na židli a zaujal polohu nenarozeného plodu. Nepomohlo to. Jakoby mi kdosi páral břicho. Snad samotný Vetřelec.

Zbledl jsem a zpotil se. Vše, co bylo uvnitř, se dralo ven. A ředitel rozkládal. Nevnímal jsem jeho slova. Soustředil jsem se na bolest a na svůj konečník. Snažil jsem se jej udržet sevřený. Ručička hodin, jež visely na stěně nad ředitelovou plešatou hlavou, se zoufale vlekla. Na větvi za oknem žloutly listy.

Konečně ředitel přece jen domluvil. Nastalo ticho. Přítomní na sebe nerozhodně pohlédli. Nikdo nechtěl být tím prvním, kdo opustí tuto místnost. To by nevypadalo dobře. Hlavně ať se nikdo na nic nezeptá!

„Vskutku vzrušující projekt!“ pronesl Victor a já zaúpěl. Blbec. Co je na projektu vzrušujícího? Spoře oděná žena je vzrušující. Ale projekt? „Mám k němu pouze několik poznámek...“

Victor přednesl své poznámky; to jest jinými slovy zopakoval to, co bylo řečeno. Nic nového jsme se nedozvěděli. Přítomní, včetně ředitele, si uvědomovali, že pouze tlachá. Avšak takové tlachání se cení, neboť prozrazuje iniciativu. A tudíž všichni uznale přitakávali, zatímco se ve mně trhala střeva.

Listí za oknem zcela zežloutlo a ze zoufalství se chystalo hromadně opadat, když Victor přece jen domluvil.

„Nějaké další připomínky?“ otázal se ředitel.

Zaplať pánbůh nikdo žádné další připomínky neměl. Mohli jsme se rozejít.

Opatrně jsem se zvedl ze židle a co nejnormálněji, pevně svíraje půlky, odkráčel na chodbu a chodbou na záchod. Co jsem tam páchal, muselo být slyšet po celé budově, tím spíše za tenkou sádrokartonovou stěnou, jež mě oddělovala od kolegů.

Vylezl jsem zahanben a vyděšen. Tímto problémem trpím již několik měsíců. Snažím se tomu nepřikládat významu, občasné bolení břicha má přece každý. Avšak záchvaty se opakují. Nic mi není, nadále se přesvědčuji. Bojím se lékařů. Arlene přesto chce, abych se nechal vyšetřit. Snad jí na mně stále přece jen trochu záleží. „A co když je to něco vážnýho?“ zeptal jsem se jí. „Nesmysl,“ odpověděla. Nevěřím jí. Proč tedy tolik naléhá, když si je jistá, že to nic není?