Pokud děti necháte být byť jen na okamžik dětmi a spatří vás při tom uvědomělý jedinec, připravte se na nejhorší – návštěvu pracovníků sociálky. (Příběh ze současné Ameriky.)
Sedím v kavárně. Já a dvě ženy. Jsou si velmi podobné. Zcela jistě profesionální matky. Dnes se jim říká homemaker, což zřejmě zní lépe než žena (či muž) v domácnosti. (Jelikož náš ústav žije z příspěvků a dotací (jež čím dál tím více vysychají) je dost možné, že brzy i já se stanu homemakerem. Myslím, že mi to nebude vadit. Takový kolega Victor mi rozhodně chybět nebude.)
Ty dvě ženy skutečně vypadají takřka stejně. Stejný blond přeliv, stejné vlny vlasů, stejný účes. Stejný make-up, stejně růžová rtěnka, stejně bílé zuby. Stejně přiléhavá tepláková souprava a stejná barva nehtů. Prsty si nervozně hrají s papírovým kelímkem exkluzivní kávy. I já piju kávu. Je neděle ráno a v kavárně nikdo není. Slyším tak takřka každé jejich slovo.
Nejprve se mluví o počasí. Zima je ve vzduchu. Mají pravdu. Zima ve vzduchu skutečně je. Podzim tu bývá strašlivě krátký. Většinou trvá jen pár týdnů. Snad proto jej všichni mají tak rádi. A také pro ty dech beroucí barvy. Jako olejová malba: jasně červená a sytě rudá, oranžová, žlutá, rozmanitě fialová, dokonce i modrá. Oceán listí. Šustí nad hlavou i pod nohama. A pod koly aut.
Jedna z žen je zjevně rozrušená. Nepřestává si hrát s kelímkem, div jej nepřevrátí. Trocha kávy se přece vylije. Její přítelkyně vstane a spěchá pro ubrousky. Pečlivě stůl utře a opět se posadí. „Kde jsme to přestaly?“
„Včera u nás byla sociálka,“ vyhrkne nervózní žena, jež již nedokáže tlachat o ničem.
„Neříkej!“
„Opravdu.“
„Ale... To přece... To není možné...,“ její přítelkyně vydechne.
Nervozní žena pokrčí rameny. Také tomu stále ještě nemůže uvěřit.
„A co chtěli?“
„Normálně mě vyslýchali! Jako kdybych byla nějakej zločinec.“
Výraz upřímného zděšení. „To snad ne!“
„A chtěli vidět dětský pokoje. Kde děti spí, jaký mají oblečení, hračky...“
„Neměla jsi je pouštět dovnitř.“
Nervózní žena na tuto radu nereaguje. „I lednici jsem jim musela ukázat. A špajz. Co prý dětem vařím a jak často...“
„To je hrozný.“
V modrých očích se třpytí slzy. „Já vůbec nechápala, co se děje. Nejdřív jsem myslela, že to je nějaká mýlka, že si spletli dům. Ale oni furt: ,Jak staré jsou vaše děti? Do jaké chodí školy? Jaké mají známky a jak jsou na tom s kázní? A kdo se o ně stará?‘ A jak často jsem s nima doma a jestli jsem je někdy nechala bez dozoru, kdy chodí muž z práce domů a jestli se jim někdy něco stalo...“ Slzy stékají po tváři. „Já se tak bála, že mi je seberou.“
„To přece nemůžou.“
„Já se jich ptala: ,Co se to děje? O co tady jde?‘ A oni na to, jaký je náš sexuální život a jak často máme s manželem sex...“
„To je šokující.“
„A já už jen, ať mi je proboha neberou.
A oni, ať se uklidním, že mi nikdo nic nebere, ale že případ musí prošetřit.
A já jaký případ?
A oni, že obdrželi oznámení, že prý si děti hrají na zahradě za domem bez dozoru. A co k tomu můžu říct?
A já koktám, že bez dozoru nejsou, že jsem si jen odběhla dovnitř. A že na ně vidím z okna.
A oni, jak dlouho jsem vevnitř byla a proč jsem tam vůbec šla a co jsem tam dělala.
A já, že jen chvíli. A že pozemek máme oplocenej a že tam z ulice není vidět.
A oni, jestli jsem to udělala někdy předtím a jestli dětem dávám drogy...“
„No to je absurdní!“
„A já, kdo to oznámil? A oni, že to není podstatný.“
Přítelkyně nevěřícně zavrtí hlavou. „Kdo by něco takovýho udělal?“
„Někdo ze sousedů.“
Udivený nesouhlas. „Ne!“
„Musel to bejt jeden z nich. Z ulice do zahrady opravdu není vidět.“
„Proč by to ale dělal?“
„Co já vím?“
Ticho a pak povzbudivý úsměv. „Tak hlavně, že je po všem.“
„Právě že není! Prý budou muset vylechnout i děti. A ten záznam bude na sociálce pořád...“
V ten okamžik zacinkal zvonek nade dveřmi a do kavárny počali proudit lidé. V nedalekém kostele skončila bohoslužba a rodiny s dětmi i bez dětí se nahrnuly dovnitř. Ženin rozhovor tak zanikl v šramotu kročejí.
Hučení párou ohřívaného mléka, skřípot židlí a dětské štěbetání. „Máte tu volno?“ pronesl nade mnou kdosi.
Přikývl jsem a matka a dcerky se posadily. Otec, jenž zůstal stát, položil před dcerky chutně vypadající zákusky a holčičky se začaly smát. S bolestí jsem se díval na ty rozesmáté tvářičky. O kolik přicházejí! Nikdy bez dozoru, nikdy samy s kamarády. Tolik toho nepoznají. Tajnosti a všední dobrodružství, pocit volnosti. Ukradli jim dětství, pomyslel jsem si. Celé téhle generaci je ukradli. Ještěže syn je už odrostlý.
