U lékaře

Bez peněz za doktorem nelez. Návštěva supermoderní ordinace je vskutku nevšedním zážitkem. (Příběh ze současné Ameriky.)

K doktorovi jsem nakonec přece jen zašel. Neopomněl jsem se ale o tom nejprve s Arlene nepohodnout. Na jednu stranu mě posílá k lékaři, na druhou poněkud příliš vehementně tvrdí, že mi nic není. Jako bych nemohl být opravdu nemocný!

Do ordinace mě samozřejmě nepustili hned. Nejprve bylo nutno přestavit se recepční. Ukázat jí kartičku pojišťovny a zaplatit. Čtyřicet dolarů za to, že se na mě doktor podívá. Copak kradu? Dále mě upozornila, že pojištění plně nehradí veškeré úkony. Kupříkladu takové krevní odběry mi budou nuceni vyúčtovat. Výborně.

„Tady to podepište.“

Na oplátku za svůj podpis jsem obdržel umělohmotnou krabičku s mnoha světýlky.

„Pager,“ vysvětlila recepční. „Až začne blikat, běžte tamhle k tomu okýnku.“

Neblikal zpropadeně dlouho.

Usadil jsem se na židli. Jakýsi chrchlající pán si ke mně přisedl, přestože celá řada židlí byla volná. Dlouho jsem váhal. Nepřál jsem si být nezdvořilým. Když již ale po osmé do papírového kapesníčku vychrlal nezdravě vypadající hlen a se zájmem jej počal studovat, přece jen jsem vstal a ustoupil trochu stranou. Předstíral jsem, že se potřebuji protáhnout.

Když jsem se dostatečně protáhl, sedl jsem si na druhý konec a pager položil do klína. Poněkud mě překvapilo, když počal nejen blikat, ale i vibrovat.

Vylovil jsem ten vibrující přístroj z klína a odnesl jej k příslušnému okénku. Slečna, jež za okénkem seděla, mi jej vyměnila za číslo. B9. „Projděte těmito dveřmi a dejte se chodbou doleva,“ přikázala mi. „Sledujte červené šipky, ty vás dovedou do správného oddělení. Tam najdete ordinaci B9. Tohle číslo pověste zvenku na dveře a počkejte uvnitř.“

Takových instrukcí. Jen abych to nepopletl.

Kupodivu jsem se neztratil. Našel jsem tu správnou chodbou a i tu správnou ordinaci. Číslo jsem pověsil, tak jak mi bylo nařízeno, zvenku na dveře a zavřel se uvnitř.

A opět čekání. Pět, deset minut a pak zaklepání. Vstoupila sestřička. Zeptala se mě na jméno a na to, co mi je. Zjevně jí to ale nezajímalo. Mechanicky mi změřila teplotu a tlak a zkontrolovala tep.

„Doktor Carney tu bude za chvíli.“

Nebyl. Čekal jsem na něho půl hodiny. V místnůstce jako vždy bez oken. Stolek, dvě židle, lůžko, umyvadlo, police.

Když konečně dr. Carney přišel, zeptal se mě, proč tu jsem.

Řekl jsem mu to.

Kývl hlavou a zřejmě ze zvyku se mi podíval do krku. „Řekněte ááá.“

„Áááá...“

„Tak to je v pořádku...“

To vím taky, že krk je v pořádku. Břicho není.

Vyhrňte si košili.

Vyhrnul jsem si košili a on mě prohmatal. Přitom se mě vyptával.

Zeptal se na mnoho věcí: kde to bolí, jak to bolí, jak často; jakou barvu a konsistenci má moje stolice. Ta ho zajímala velice. Snad se jen se zapomněl zeptat, jak voní.

Když jsem zodpověděl všechny jeho dotazy, vážně pokýval hlavou a sdělil mi, že neví, co mi je.

„Vezmeme vám krev a uvidíme.“

Vzali mi krev a neviděli nic.

Za necelý týden mi listonoš doručil účet a dopis, v němž stálo, že se v krvi nic zvláštního nenašlo a že by bylo vhodné navštívit specialistu.

Navštívil jsem tedy specialistu.

Položil mi stejné otázky, jako nespecialista, načež prostudoval výsledky krevních odběrů a prozradil mi, že neví, co že mi to je. Úžasné. Vzhledem k mému věku, by však bylo vhodné provést kolonoskopii a podívat se, co se tam uvnitř děje.

Odjížděl jsem značně neuklidněn.

Zhruba v půli cesty, mi zavolala Arlene. Chtěla vědět, jak jsem pořídil. Sdělil jsem jí to. Řekla mi, že je dobře, že vyšetření podstoupím. Také mi řekla, že se není čeho bát, protože zcela jistě nic nenajdou. Zeptal jsem se jí, proč na to vyšetření vůbec chodit, když je tak jasné, že mi nic není. Odvětila, že jsem jako malé dítě. Se jí to mluví, mně budou strkat rouru do zadku, ne jí. Přeslechla tuto mou poznámku a připomněla mi, že se hodlá zdržet v práci. A jelikož mám hodinu švédštiny, uvidíme se nejspíš až zítra ráno. Až se v noci vrátím domů, bude už asi spát.

Ne asi, ale určitě.