Překvapivý host aneb když příroda poručí

Dopravní zácpa, demonstrace, rozdělená Amerika a jedinec, jemuž se tak chtělo na záchod, až vlezl tam, kde ho nečekali. Jak se zachová? A jak byste se zachovali vy? (Příběh ze současné Ameriky.)

Kolona nehybných vozidel na výpadovce 35W. Skutečně nehybných. Trčím tu už tři čtvrtě hodiny. Nárazník na nárazníku, okénko vedle okénka. Tři řady automobilů. Hučení motorů, smrad výfukových plynů, asfalt, plech a svodidla.

Auto se vytrvale natřásá a mně není nejlépe. Popravdě, je mi strašlivě. Kung-pao, jež jsem nerozvážně spořádal k obědu, se dere ven. Opravdu bych měl navštívit lékaře.

Trpím. Nevím, jak bych si sedl, jak bych se zkroutil. Sněží, ale já se notně potím. Topení jsem přitom dávno vypnul. Nepatrně pootevřu okénko. Hučení motorů se rázem změní v rachot a smrad z výfuků se snad zestonásobí. Okamžitě okénko zase zavřu a zapnu ventilaci. Proud studeného vzduchu. Nastavím mu opocenou tvář. Příliš to nepomáhá.

Zkusím tedy rádio. Snad mě trochu rozptýlí, přivede na jiné myšlenky. Zmáčknu příslušné tlačítko a z reproduktorů se ozve nezaměnitelný tón countryové kytary a mužný, ochraptěný hlas. „Řítím se dálnici šedesát pět...,“ huláká. Cítím, že se mi vysmívá. Změním proto stanici.

Nehrají na ní, ale hovoří. Dopravní zpravodajství. Prý se mám vyhnout výpadovce 35W, dozvídám se. Poněkud pozdě. Na hlavní třídě před budovou odvolacího soudu se demonstruje kvůli hranicím. Hned dvakrát. Jedni chtějí hranice zcela zrušit, druzí pro změnu chtějí každého cizince deportovat. A jelikož se neshodnou, rozhodli se porvat. Sirény ječí, policie zatýká. Nezajímá ji, že tu už takovou dobu trčím. Nezajímá to ani demonstranty, kvůli kterým uzavřeli snad půl města.

Stále ještě jsme se nepohnuli.

Zoufám si. Břicho se nesnesitelně napíná. Zvednu kolena, abych si trochu ulevil. Muž po mé levici si mě zvědavě prohlíží. Drahé auto, drahý oblek, pečlivě zastřižené elegantně prošedivělé vlasy. Očividně to někam dotáhl. Ne jako já. Nemám ho rád. Jak dlouho na sebe budeme ještě civět?

Moderní peklo, napadne mě. Žádné hrnce s vařící vodou, žádná rozžhavená železa, ale kolona aut. Kolona aut, z níž není úniku a jež se táhne odnikud nikam, bez důvodu a beze smyslu, nekonečná, věčná...

Tak přece! Posunuli jsme se!

Nejprve o kousek, pak o kousky dva a nakonec jsme se doopravdy rozjeli. Ne příliš rychle, to ale nevadí. Hlavně, že se hýbeme.

První výjezd je stále ještě uzavřený. Druhý a třetí taktéž. Propadám beznaději, když tu spatřím výjezd čtvrtý. Nevím přesně, kam vede, na tom teď ale ani trochu nezáleží. Dupnu na plyn a za okamžik se řítím mně neznámou čtvrtí.

Zastavím před prvním podnikem. Zápas s bezpečnostním pásem. Vzdoruje, ale nakonec vyhrávám. Vyskočím z auta.

Bar je naštěstí otevřený. Rozrazím dveře a vtrhnu dovnitř. Jen tak tak doběhnu na záchod.

Bohudíky je neobsazen! Obložím prkýnko toaletním papírem a klesnu na něj. Přivřu oči a kamsi se vytratím...

Ohleduplně jsem po sobě spláchl, ne jednou, ale dvakrát, pečlivě si umyl ruce a s pocitem rozkošné úlevy, vstoupil do sálu.

Učinil jsem pár kroků a náhle se zarazil. Něco nebylo v pořádku. Zamyslel jsem se. A pak mi to došlo. V celém podniku, tak z poloviny plném, nebyl jediný běloch. Tedy kromě mě.

Nervózně jsem se rozhlédl. Od stolků na mne zíraly překvapené, nechápavé zraky. Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. Má přítomnost v této místnosti byla zcela nepochopitelná, nepředstavitelná.

Nepatrně jsem kývl hlavou, jakoby na pozdrav, a rty zvlnil v úsměvu, aby viděli, že přicházím v míru. Nikdo jiný se neusmál.

Zašilhal jsem ke dveřím. Smím však nyní odejít? Potom, co jsem se jim tu vyprázdnil? Jak by to vypadalo? Mohu zde však vysedávat?

Zalovil jsem v kapse, vytáhl z ní pomuchlanou bankovku a nejistě ji položil na pult. Nic jsem si ale neobjednal. „Děkuju,“ zamumlal jsem pouze a spěchal ven. Nikdo mě nepronásledoval.