Pozveme si řemeslníka, ten má velké kladivo

Ten do toho jednou bouchne a už je to hotovo. Anebo také není. Anabáze s kotlem a s řemeslníky, a také něco o pohlaví či genderu. (Příběh z Ameriky.)

„Už tady byli seřídit ten kotel?“ zeptala se mě Arlene znenadání. Překvapila mě tím. Instinktivně jsem sklopil nejen oči, ale i uši. Prozradil jsem se tak.

„Tys to ještě neobjednal?“

Ta výčitka se mě dotkla. Přesto jsem ji obdařil úsměvem. „Trochu jsem na to pozapomněl.“

„Pozapomněl?“ zopakovala ostře. „Tě o to žádám celej podzim!“

„Zítra tam zavolám,“ slíbil jsem rychle, snaže se zachránit situaci.

Situace se však již zachránit nedala, neboť dávno nebyl podzim, ale zima.

„Co neudělám sama,“ povzdechla si a na lžíci nabrala polévku.

Zachtělo se mi namítnout, že tu bramboračku jsem uvařil já a ne ona, ale v posledním okamžiku jsem se vzpamatoval a raději spolkl svá slova. Arlene taktéž polkla.

„Chutná?“ neodpustil jsem si.

„Hmm.“

Jedli jsme v tichosti.

Cinkot lžic a srkání.

„Kolega Victor se rozvádí.“

Žádná reakce.

„Stala se z něj totiž Victoria.“

Ta věta ji zaujala. Odložila lžíci a zvědavě na mě pohlédla.

„Včera jsme od ní všichni dostali email a dneska do práce přišla jako žena.“

„A?“

Pokrčil jsem rameny. „Je to zvláštní. Člověk se snaží nezírat, ale občas se neubrání... Každopádně je mi teď víc sympatická. Možná byl Victor takový, jaký byl, protože nebyl ve své kůži. Doslova.“

Usmál jsem se nad tou duchaplností. Na Arlene bohužel nezapůsobila.

„Nezapomeň na ten kotel,“ utrousila a natáhla se pro mobil. Zvonil a vibroval.

Nezapomněl jsem a jakmile jsem druhý den ráno dorazil do práce, hned jsem jim zavolal.

Místo člověka se mi ozvala nahrávka, jak jinak. „Dovolali jste se... blá blá blá... Pokud chcete... blá blá blá... stiskněte jedna... blá blá blá...“ Mačkal jsem jedna jako zběsilý, nikam to ale nevedlo. Začal jsem tedy mačkat nulu. Vítězství. Někdo se nade mnou slitoval a hovor přijal.

Sdělil jsem tomu člověku, co potřebuji.

„Žádný problém. Budeme u vás za čtrnáct dní.“

„Nešlo by to trochu dřív? Ono totiž mrzne a ten kotel vydává podivný zvuky.“

„Milý pane, to jste si měl vzpomenout na podzim a ne teď na poslední chvíli.“

„Tak dobře,“ přerušil jsem ho. Stačí, že mi mou liknavost vyčítá Arlene.

Když jsem jí večer oznámil, že přijdou až za čtrnáct dní, suše poznamenala, že pouze doufá, že to ten kotel vydrží. Už týden se totiž nezastavil. Přes den je mínus dvacet a v noci ještě méně. Kotel sténá a otřásá celým domem. Také už není nejmladší. Dosluhuje. Snad ale nedoslouží teď.

Kupodivu nedosloužil. Nejspíš proto, že se na pár dní oteplilo. Dnes zase mrzne, to ale nevadí. Konečně se na něj podívá odborník a odborně ho sešteluje. Má dorazit mezi dvanáctou a pátou. Vzal jsem si kvůli tomu volno.

Čekám.

Již dlouho.

Začínám být netrpělivý.

Půl páté a odborník tu není.

Za pět minut pět zvoní telefon. Odborník se zdržel a přijde v šest. Anebo mě můžou přeobjednat.

„Proboha jen to ne!“

„Dobrá. Tak v šest.“

Půl sedmé. Konečně tu je.

„Tak se do toho dáme!“

Dal se do toho. Cosi chvíli šteloval a pak jsem uslyšel prasknutí, jak se cosi jiného zlomilo. Ani trochu ho to nevykolejilo. Vstal, ukázal mi ulomenou destičku a nonšalantně oznámil, že bez ní kotel nemůže fungovat.

„A co s tím hodláte udělat?“ zeptal jsem se ho.

Odvětil, že s tím nehodlá dělat nic.

Trval jsem na tom, ať s tím něco udělá. Než tu destičku ulomil, kotel fungoval.

Připustil mou námitku a navrhl, že by se ta destička dala vyměnit za novou.

Řekl jsem mu, ať ji tedy vymění.

To bohužel nemůže, neboť ji nemá u sebe. A vzhledem k stáří toho našeho kotle, ji nebudou mít ani v dílně. Budou ji muset objednat z hlavního skladu.

A brání mu v tom něco?

Nebrání. Jen ten sklad nesídlí tady, ale v sousedním státě, takže to potrvá tak tři, čtyři dny, než sem dorazí.

„A mezitím?“

Mezitím se nedá dělat nic.

„To nemyslíte vážně? Vždyť hlásí mínus třicet!“

Jen pokrčil rameny a jal se sbírat své náčiní.

S Arlene se minul ve dveřích.

„Tak jak?“ zeptala se.

Sdělil jsem jí jak a ona mně uštědřila zdrcující pohled. „Kdybych tě o to už tři měsíce nežádala!“

V tichosti jsem vyklidil pole.

A teď je noc. Nespíme ale. Čekáme, až se rozední. Zima tu je opravdu jako v té márnici. Na hlavu jsem si narazil kulicha, v rukách svírám hrnek s horkým čajem. Srkám a přemýšlím, zda ta prokletá součástka dorazí, než nadobro zmrzneme.