Pedro

Dostat úředníka k telefonu je prostě nemožné, Pedro není našinec a Sevak je z drogerie. (Příběh z Ameriky.)

„Pokud chcete pokračovat v angličtině, řekněte angličtina. Pokud španělsky...“

„Angličtina,“ řekl jsem do sluchátka.

Neexistující paní na druhém konci (neboť se samozřejmě jednalo o nahrávku) to uspokojilo. Zahrnula mě hromadou anglických slov. Mimo jiné mi sdělila, kam jsem se dovolal (jako bych to nevěděl), kdy jsou úřední hodiny (což trvalo značně dlouho, neboť je probrala den po dni), adresu, kde se úřad nachází, a nakonec mě vyzvala, abych navštívil jejich webové stránky, kde naleznu odpovědi na všechny své dotazy. Zjevně doufala, že zavěsím.

Nezavěsil jsem.

Překvapilo ji to.

Okamžik bylo ticho, načež ten neosobní, mechanický hlas opět promluvil. Zdál se poněkud zpruzený.

„Poslouchejte pozorně, neboť naše nabídka se změnila,“ upozornila mě, načež mi přednesla mé možnosti:

„Pokud potřebujte vystavit řidičský průkaz, řekněte řidičský průkaz. Pokud potřebujete zaregistrovat vaše vozidlo, řekněte registrace. Pokud...“

Vyslechl jsem to celé. Bohužel služba, již jsem potřeboval (a o které jsem věděl, že ji úřad poskytuje), v nabídce nebyla.

„Pokud si chcete nabídku vyslechnout znova, řekněte zopakovat.“

„Zopakovat.“

Tentokrát paní nezaváhala.

„Pokud potřebujte vystavit řidičský průkaz, řekněte řidičský průkaz,“ spustila okamžitě. „Pokud potřebujete zaregistrovat vaše vozidlo...“ Jako ten kolovrátek. „Pokud si chcete nabídku vyslechnout znova, řekněte zopakovat.“

Mlčel jsem.

„Nerozumím vaší volbě,“ napomenula mě.

„Zopakovat.“

Tak tedy znova.

„Pokud potřebujte vystavit řidičský průkaz...“

„Registrace,“ přerušil jsem ji spěšně, přestože jsem nic registrovat nehodlal. Něco jsem však říct musel. Potřeboval jsem se k někomu dovolat. Lidské bytosti, jež hovor snad konečně přijme, již vše vysvětlím.

Pauza. Mechanická paní byla mou volbou zjevně zaskočena.

„Řekl jste registrace?“ zeptala se, jakoby se přeslechla. „Pokud ano, řekněte ano. Pokud ne...“

„Ano.“

Ticho.

A pak chrčení.

To mě s někým spojují, pomyslel jsem si.

Vzdálené cvaknutí.

Konečně! zajásal jsem a otevřel ústa.

Promluvila ale zase ta samá robotická ženská: „Pro urychlení registrace nám nadiktujte identifikační číslo vašeho vozidla.“

„To snad není pravda!“

„Nerozumím vaší volbě.“

„Říkám, že to snad není pravda!“ zařval jsem zplna hrdla.

S paní to ale nehnulo. Snad proto, že nebyla skutečná.

„Nerozumím vaší volbě,“ zopakovala pouze a suše dodala: „Na shledanou.“

Tůt tůt tůt...

Zůstal jsem jak opařený.

Opravdu mi zavěsila. Nahrávka mi zavěsila! Nedokázal jsem to pochopit. Než aby mě spojili s někým živým, raději zavěsí. Dnes už je skutečně skoro nemožné s někým promluvit. V bance bankomaty, v obchodě samoobslužné pokladny a v jedné restauraci tam u nás na předměstí už nejsou ani servírky. Místo servírky moderní tablet s aplikací! Je připevněn ke stolu. Host se nad ním skloní, klikne na menu a objedná si. A busser (Jak jen to slovo přeložit? Roznašeč jídla a odnašeč nádobí?) pokrm přinese. Položí jej na stůl a odkluše zpátky do kuchyně. Host si pochutná a do čtečky k tabletu připojené vloží kreditní kartu. Sytý a nespokojený odchází. Za celou tu půl hodinu s nikým nemluvil.

Snad proto jsem pokynul na Pedra, jenž tlačil svůj pojízdný kontejner chodbou našeho oddělení. A také proto, že mi připomíná dětství. Ne že by snad nosil sombrero. Pokaždé když ho vidím, si ale i tak vzpomenu na Pedro, proslulou žvýkačku z Velimi. A také na Sevak, jenž býval, tuším, o dvacet halířů dražší a na rozdíl od Pedra se prodával v drogérii. To sem ale nepatří.

Nikdo na Pedra nemluví. Nepatří mezi nás. Není zaměstnancem našeho ústavu. Je zaměstnancem firmy specializující se na úklid kanceláří. Nosí tmavomodrý stejnokroj s jmenovkou (proto znám jeho jméno) a těžké pracovní boty pro případ, že by mu odpadkový koš spadl na nohu. Alespoň, že ho nenutí nosit přilbu.

Mé vlídné gesto na něj zapůsobilo. Zastavil se a, poněkud zdráhavě, mi také pokynul.

Zírali jsme na sebe. Dva cizinci, jež osud zavál na Ústav pro studium dopravy. I když, jak jsem zmínil, Pedro sem tak zcela nepatří.

Vteřiny plynuly.

A pak se na chodbě zjevil Victor.

Pedro sebou trhl a s vervou, aby nemohl být nařčen z lelkování, se opřel o svůj kontejner. Kovová kolečka zaskřípala a Victor prošel kolem. Proplul chodbou, ani na Pedra nepohlédl. Natož aby ho pozdravil. Zmínil jsem se, že mezi nás Pedro nepatří?

Nevěřím, že se ve mně hnulo svědomí. Nejspíš mě Victor tak popudil, že jsem druhého dne na Pedra promluvil. Když chodbou tlačil svůj kontejner, vylezl jsem z kanceláře a zeptal se ho, jak se má. „Dobře,“ odvětil a smutně se usmál. Přikývl jsem a nechal ho být. Nevěděl jsem, co jiného bych mohl říct.

Bylo zjevné, že má cosi na srdci. Pokaždé když jsme se pak na chodbě potkali, se zastavil a takřka prosebně se na mě zadíval. Dodnes si vyčítám, že jsem se ho na nic (kromě obligátního jak se máte) nezeptal. Když jsem totiž jednoho dne zaslechl skřípot kovových koleček a vylezl z kanceláře, nesetkal jsem se ke svému údivu s Pedrem, ale s Javierem. Pedro zmizel. Marně jsem na něj čekal. Den, dva, celý týden a potom týdnů několik. Pedro byl pryč. V práci samozřejmě nikdo nevěděl, co se s ním stalo. „Asi ho deportovali,“ vyjádřil se vtipně kolega Victor.

Jako když vás svědí, kde se nelze poškrabat. Myslel jsem na Pedra tak často, až jsem se rozhodl něco udělat. Zvedl jsem telefon a vytočil číslo firmy, jež u nás uklízí. Třeba mi sdělí, co se s ním stalo, a možná si s ním i promluvím.

Já bláhový!

Ve sluchátku to zachrčelo a ozval se známý mechanický hlas. Sdělil mi, kam jsem se to dovolal, načež mi přednesl mé možnosti: „Pokud jste naším klientem, řekněte klient. Pokud naším klientem dosud nejste a chcete objednat úklid, řekněte...“

Neřekl jsem nic. S povzdechem jsem zavěsil a zadíval se do chodby.