Párek a pivo

Jen ten párek za devadesát devět centů není ani trochu dobrý a pivo pro hipstery je příliš extravagantní chuti. Ještěže ve vetešnictví lze nalézt skutečné poklady. (Příběh z Ameriky.)

Sněží. A ne jen tak trochu. Obrovské, mokré vločky se sypou z nebes. Během okamžiku přikryla zem vrstva běloby.

Zastavil jsem u pumpy. Tankuji a přitom čučím na televizní obrazovku připevněnou k čerpadlu. Svádí mě k nákupu. Dva párky (míněno dvě nožičky) za pouhých 99 centů. Nekupte to.

Párky zmizí a na obrazovce se objeví seladon v slušivém obleku s řídkým trsem pečlivě naaranžovaných vlasů. „Sněží a sněžit nepřestane,“ tvrdí a radí mi, abych pro ten sníh raději nikam nejezdil. Je to prý nebezpečné. Dva borci, kteří zrovna vylezli z obrovského terénního auta září nadšením. „Prej globální oteplování!“ „Tady vidíš, že žádný oteplování není. Je to jen čínská propaganda!“ Najednou, jakoby to měli nacvičené, si stáhnou baseballové čapky do čela a spokojeně vykročí ke krámu.

Také vyrazím ke krámu. Chce se mi na záchod.

Močím a přitom zírám na obrazovku, jež visí nad pisoárem. Dva párky za cenu jednoho, nabízí mi znovu. Pouhých 99 centů. Nekupte to.

Tak dobře. Koupím to. Čínská instantní polévka, kterou jsem měl k obědu, mě stejně příliš nenasytila.

Ohleduplně si opláchnu ruce, ale neutřu je, neboť není do čeho. Překročím nevábnou mokrou skvrnu na podlaze a otevřu si loktem.

Borci v baseballových čapkách již odešli. V krámku není nikdo, jen zoufale se tvářící pokladní. Vypadá nemocně a chybí jí několik zubů. Chápu to. Kdo si dnes může dovolit zubaře? Kolega létá se zuby do Mexika. Vyjde ho to levněji.

Nožičky párku se otáčejí v opékači vedle pokladny. Vypadají znaveně. Přesto dvě zakoupím. Podlehl jsem reklamě.

„Chcete k tomu kolu? Za dolar dvacet dostanete suprvelkou.“

Pohlédnu na kelímek, jenž mi pokladní nabízí. Není to kelímek, ale kýbl. Jeden a půl litru.

„Ne, děkuji.“

„Tak tedy 99 centů.“

Dám jí dolar a ona mi vrátí jeden cent. Naprosto zbytečná mince. Nechám ji na pultu a s párky odcházím. Chutnají přesně tak, jak vypadají. Jeden sním a druhý vyhodím. A pak nastartuju a rozjedu se. Zcela bezdůvodně nezamířím domů, ale na sousední předměstí.

Na rozdíl od toho našeho si zachovalo městský ráz. Je tu centrum a v centru skutečné ulice a v ulicích obchody, obchůdky a bary. Dokonce i kino tu mají a mikropivovar. Navštívím ho. Nakonec proč ne? Je půl třetí a ulice jsou prázdné. Všichni pracují.

Zaměstnanec pivovaru mě radostně přivítá.

„Co to bude? Ibiškové pivo s mexickými papričkami anebo raději sladce cukrkandlové?“

„To nemáte něco normálního?“ otáži se a k smrti ho tak urazím.

„Naše pivo boří konvence,“ sdělí mi zhrzeně.

Dlouho váhám a nakonec si vyberu pšeničné pivo s příchutí grapefruitu.

Není až tak špatné. Ale leze do hlavy. A stále ještě sněží. Proto se teď procházím. Doufám, že na tom chladném vzduchu trochu vystřízlivím.

Na rohu je obchod se starožitnostmi. Vlezu do něj.

Okamžitě poznávám, že jako obvykle jsou starožitnostmi myšleny staré nepotřebné tretky. Třicet let starý umělohmotný vánoční stromek, jenž vypadá jakoby ho někdo složil dohromady ze štětek na záchod, nefunkční mlýnek na maso. Porcelánová panenka s uraženou ručičkou. Houpací kůň s uraženou nožičkou. Medvídek s uraženou hlavičkou. Dvě rozlehlá patra nepoužitelného haraburdí, police na polici, krabice na krabici. Člověk by se mohl těmi krámy přehrabovat měsíce.

Bezcílně bloumám tam a sem. Občas něco zvednu a zase to položím. Prodavač si mě dávno nevšímá. Takových jako já už viděl. Všechno osahají, a nic nekoupí. Mechanicky uchopím jakýsi otřesný obraz (papoušek kakadu, jako živý, jen zaskřehotat) a překvapeně vydechnu. Za obrazem papouška se schovává opřená o zeď velká (snad metr vysoká) fotografie polonahé ženy. Starý oprýskaný rám, stará černobílá fotografie. Žena na způsob antických soch má jedno prso zakryté a jedno odhalené. Bradavku si cudně schovává pod prsty. Někdo jí propíchl oči. Místo nich na mě zírají dvě díry. Nemůžu se od toho prázdného pohledu odtrhnout.

Nedokázal jsem ji tam zanechat. Už jsem byl na ulici, když jsem se, takřka proti své vůli, obrátil a vrátil se pro ni. Prodavač si toho dobře všiml. Proto na otázku „Kolik za to chcete?“ bez uzardění vypálil: „Patnáct dolarů.“

„Za poničenou fotografii?“

„Jen ten rám za to stojí.“

„Vždyť je celý oprýskaný.“

„Ale jak je zdobený. To je ruční práce.“

„To určitě.“

Dal jsem mu dolarů deset a on mi k fotografii přidal vánoční stromek.

Přivezl jsem své poklady domů.

Stromek, jenž naštěstí nebyl příliš vysoký, jsem postavil v kuchyni na stolek, na nějž odkládáme účty a poštu. Z hřebíčku nad stolkem jsem sundal kalendář s přívětivými, zaměnitelnými motivy a pověsil na něj fotografii. Zbytečně jsem se obával, zda unese tíhu rámu. Unesl ji bez problémů. Usadil jsem se na židli a čekal na Arlene.

Vešla domů, pohlédla na stromek a na oslepenou, polonahou ženu a tvář se jí napjala.

„Co to je?“

„Venuše. Je ti podobná.“

Nezapůsobilo to.

„Tady zůstat nemůže!“ pronesla.

„Proč ne?“

„To ti snad nemusím vysvětlovat.“

A skutečně. Arlene mi nic vysvětlovat nehodlala. „Tady prostě nezůstane!“ zopakovala a zamířila ke schodům.

„A kam ji mám dát? Do ložnice?“

„To ať tě ani nenapadne! A ten stromek taky zmizí. Nejsou vánoce.“

„Proč bysme tu mohli mít stromek jen o vánocích? Co je komu do toho?“ zeptal jsem se Venuše.

Neodpověděla mi.

Vzdoroval jsem. Ale když jsem nad hlavou uslyšel ostré klapnutí dveří ložnice, vstal jsem a poslušně odnesl stromek i Venuši do garáže. Bylo v ní sotva k hnutí. Staré krámy po synovi. Už jsem je měl dávno vyházet. Místo toho jsem se jimi začal prohrabovat. Autíčko na vysílačku a červená bundička. Jak byl maličký! A jak je tu bez něj prázdno.